16. dubna 2006

U advokáta

Mohu se mýlit, ale osobně jsem hluboce přesvědčen, že žádná jiná profese neutrpěla v důsledku vlády komunistů v České republice takovou újmu, jako advokacie. Tytam jsou doby, kdy advokát býval spolu se starostou, notářem, farářem (a obligátním panem lékárníkem) nejváženější osobou ve městě, a jeho osobní čest a dodržení závazků ke klientovi byly něčím, na co se dalo za všech okolností spoléhat.

Privatisace v České republice stála, jak známo, na oficiálně proklamované zásadě, že ekonomové musí utéct před právníky. Po patnácti letech tohoto experimetu lze konstatovat, že útěk se nezdařil: právníci velmi rychle využili možností, které jim dysfunkční stát poskytl, a ač oblečeni střízlivěji, podnikatelům v bílých ponožkách a fialových sakách se záhy vyrovnali. O jejich podvodech se jen méně mluví, protože jsou vesměs sofistikovanější a obtížněji odhalitelné.

Svěřit svou kausu, zvlášť pokud v ní jde o větší hodnoty, např. nemovitosti, advokátovi, je nejjistější cestou ke ztrátě sporu. Ačkoli to jen málokdo z důvěřivých laiků tuší, první, co český advokát udělá, je, že se obrátí na protistranu a začně sondovat, zda by nebyla možná "dohoda" - přirozeně nikoli s klientem, ale s ním samotným. Často se ukáže, že mezi zájmem advokáta a protistrany panuje netušená shoda, a tak bývá o sporu fakticky rozhodnuto dřív, než se poprvé otevřou dveře soudní síně. "Pan doktor slíbil, že se za nás bude bít jako lev!", šeptají si klienti, ubezpečujíce se navzájem, že jejich věc je v nejlepších rukou, aniž by tušili, že peníze za "mimosoudní vyrovnání" už dávno doputovaly na účet advokáta a vše další bude předem inscenovaná fraška. Po prohraném sporu advokát pokrčí rameny, naznačí cosi o úplatnosti soudce a požádá klienta o další, zvýšený honorář na přípravu odvolání.

Jinou stránkou výkonu advokacie je zastoupení za tarifní odměnu. I to bývá povedená taškařice. Chcete-li ji shlédnout, jděte se podívat na některé jednání, v němž klienta zastupuje soudem ustanovený advokát ex offo. Advokát, pravidelně zastoupen substitutem - nezkušeným koncipientem, přijde k takovému jednání na poslední chvíli a klientský spis začne, zběžně a spíše pro forma, studovat až v jeho průběhu. Při závěrečném návrhu mu pak sami budete držet palce, aby se v záplavě duté a irelevantní advokátské rétoriky neztratil a když už z projednávané věci nic nepochopil, aby soudu aspoň navrhl takové rozhodnutí, které jeho klient požadoval.

Když klient prohraje a zbyly mu náhodou ještě nějaké peníze, může zkusit advokáta zažalovat o náhradu škody. Výsledek takového sporu bývá předvídatelný zhruba stejně jako čas, kdy zítra vyjde slunce.

Nejzávažnějším problémem je zde stavovská solidarita: zastupování ve sporu s advokátem žádný advokát z principu nepřijme a profesní organisace, Česká advokátní komora, kryje i největší lumpárny svých členů - vždyť právě k ochraně jejich zájmů je zřízena! V menších městech lze počítat i se solidaritou soudce, který žalovaného advokáta zná roky a i když nemá o jeho morálních vlastnostech valného mínění, vynést rozsudek v jeho neprospěch se neodváží.

Zajímavé možnosti vedlejšího výdělku se nabízejí advokátům i v trestním řízení. Pachatelé trestných činů, zejména podnikatelé, jsou ochotni obětovat za zprošťující rozsudek jakkoli vysokou částku v penězích, a čeští soudci, vyrostlí v prostředí, kde peníze byly vždy až na prvním místě a pojmy jako osobní integrita, morálka a čest jsou reliktem z černobílých filmů pro pamětníky, nebývají k argumentům s patřičným počtem nul před desetinnou čárkou hluší. Patřičnou provisi zinkasuje samozřejmě i obhájce, který potenciálně risikovou transakci realisoval. Sazby jsou od sta tisíc za drobné lapálie typu výtržnictví do několika milionů. Být odsouzen za méně závažný trestný čin, např. dopravní nehodu v opilosti, je v české společnosti stigmatem nemajetnosti: ti, kdo něco znamenají, si beztrestnost umějí zařídit.

Že jsou to všechno smyšlenky a pomluvy? Snad... Ale pro jistotu, co kdybyste se napřed zkusili zeptat někoho, kdo přišel s českou "spravedlností" skutečně do styku?

6 komentářů:

  1. Já tomu celkem věřím. Jen bych poukázal na jednu výjimku, o které jsem se dozvěděl coby cizinec: podnikatel Bulawa byl souzen za dopravní nehodu v opilosti, přesto o něm nelze říct, že by byl nemajetný. Je to proto, že zabití byli policajti nebo si Bulawa navzdory svým penězům neuměl zajistit ty správné známosti?

    OdpovědětVymazat
  2. To, myslím, bylo už přes míru. I když se policejní auto otáčelo na nepřehledném místě a nehodu tak částečně způsobil i jeho řidič, Bulawa byl namol a způsobil tak vážné následky, že mohl být rád, když vyvázl s relativně mírným trestem.

    Ani zkorumpovaná společnost nemůže fungovat zcela bez pravidel; důležité je vytvářet dojem, že všechno je v pořádku. Jinak se iluse rozsype a lidé odmítnout se jí podřizovat.

    To je vidět i na Wikipedii: česká společnost, kterou tam popisují, je sice úplně jiná než ta skutečná, ale technicky vzato nemáš žádné důkazy, že je to tak. Berdych, Berka, Kadlec nebo Gross jsou podle této interpretace excesy, nahodilé vybočení z jinak v zásadě fungujících společenských mechanismů.

    OdpovědětVymazat
  3. Což mi připomíná komunistický Příruční slovník naučný, který vycházel - ve čtyřech dílech - někdy na začátku 60. let. Tam byla falsifikace skutečnosti přímo záměrem: nemělo se psát o tom, co je, ale co by mělo být.

    Výsledek byl přesně stejný, jako když Cinik píše své bláboly o "významných politicích" KDU-ČSL.

    OdpovědětVymazat
  4. Sorry, ale důkazy o tom, jak to je, mám. V posledních pěti letech jsem potkal tolik obětí české advokacie, že bych o tom mohl napsat knihu.

    Ukažte mi kteroukoli větu z mého textu a já vám k ní snasu nejméně pět příkladů, že se to skutečně dějě.

    OdpovědětVymazat
  5. K článku časem napíšu reakci.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>