22. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:
Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.
* * *
Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.
* * *
Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.
Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

14 komentářů:

  1. 1955? To ani náhodou, to byl odpor proti režimu ještě silný. K akceptaci došlo u rozhodující části obyvatelstva určitě až po propuštění politických vězňů, tzn. po r. 1962. Řekl bych, že dobrý odhad je 1964–6, i když samozřejmě, u někoho to nastalo dřív, u někoho ani v osmašedesátém.

    U Havla je přechod od socialismu k platonismu postupný, v r. 1978 byl tak zhruba na půl cestě. Velmi ho ale ovlivnily různé theorie třetích cest, to bylo zřejmé i z jeho prvních polistopadových projevů.

    OdpovědětVymazat
  2. Petersi, vskutku nevím proč jste si vzpomenul právě na mě, když já, kromě pár nikde nezveřejněných poznámek, jsem na téma současné "Havlománie" nic nenapsal a patrně ani nehodlám. S těmi apriorními snahami Havla buď adorovat (spíše v západních médiích) či Havla zatracovat (převážná část českých internetových komentářů) se vskutku roztrhl pytel.

    Nevzpomínám si již, ale snad jsem někdy něco napsal o záhodnosti vyvážených textů. Ale vskutku nevím kdy, kde a v jakém kontextu. Určité desisderatum to pro mě asi bude, když mám v oblibě seriózní dějepis a ne nějaké laciné politické agitky.

    Nejprve jste napsal, že Jan Schneider napsal geniální text. Schneider v článku požaduje vyvážený pohled na Václava Havla oproštěný od apriorní snahy ho blahořečit po apriorní snahy ho usmažit v pekle. S tím požadavkem vyváženého pohledu souhlasím, jakož i se Schneiderovou kritikou připravovaného Havlovského zákona.

    Takže piště dál, zda texty o Havlovi mají být vyvážené či nikoliv. Libertas est potestas faciendi id quod iure licet (Svoboda je možnost dělat to, co dovoluje právo).

    OdpovědětVymazat
  3. Jste pro mne symbolem té perenniální otázky, kterou podle mne nikdy nelze rozhodnout.

    Myslím, že to bylo v kontextu mé hádky s Michaelou o Israel.

    Nejprve jste napsal, že Jan Schneider napsal geniální text. Schneider v článku požaduje vyvážený pohled na Václava Havla oproštěný od apriorní snahy ho blahořečit po apriorní snahy ho usmažit v pekle. S tím požadavkem vyváženého pohledu souhlasím, jakož i se Schneiderovou kritikou připravovaného Havlovského zákona.
    To není v rozporu. Genialita nespočívá v tom, že jsem s ním 100% v souladu, jak si Češi naivně myslí. Genialita spočívá v tom, jak dokonale dokáže nahlédnout věci. Zde konkrétně Schneider více než Pecina, i když ani Pecinův text není vůbec špatný.

    OdpovědětVymazat
  4. Mimochem, ta akceptace je velmi zajímavý proces. Byla tam celá řada faktorů, vedle bruselské propagandy třeba zlepšená situace v zásobování, úspěchy kolektivisovaného zemědělství, ruský kosmický program, dostupnou osobních automobilů, televisní vysílání…

    OdpovědětVymazat
  5. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

    Coby člověk, která tato léta zažil na vlastní kůži, bych si dovolil sepsat můj názor. Termín "Češi akceptovali" je dle mého chybný, neb jen část Čechů akceptovala, ale o tom jsou vcelku spolehlivé údaje dle zastoupení v politických stranách a dle výsledku poválečných čs. voleb. Nejintenzivnější akceptace komunismu byla v "stalinském" období koncem 40. a počátkem 50. let; poté skutečná akceptace komunismu byla rok od roku menší a menší, jak dosti rychle mizelo nadšení pro komunismus. Počátkem 60. let komunistické nadšení z obyvatelstva, až na karieristy s tzv. "živnostenskou knížkou" KSČ, se vytratilo téměř dokonale. Pobýval jsem tou dobou nejen v Praze, ale i v severních a jižních Čechách a na Slovensku a tak to dle mého nebyl nějaký toliko pragocentrický trend.

    OdpovědětVymazat
  6. No, asi jste nám neporozuměl. Nemysleli jsem to tak, že by Češi byli z kommunismu nějak nadšení, nýbrž tak, kdy Češi přijali kommunism jako nezměnitelnou realitu, kterou nelze odstranit, ale toliko reformovat.

    OdpovědětVymazat
  7. Herr Peters, ja pravíl otec fenomenologie Edmund Husserl, "zu den Sachen selbst". Skutečné nadšení pro komunismus mezi Čechy bylo, v tom "gerojském" období (1948-1953), nebudu Vás unavovat jednotlivými událostmi, ale historického materiálu spousta.

    "...kdy Češi přijali kommunism jako nezměnitelnou realitu, kterou nelze odstranit, ale toliko reformovat.... To se týká českých reformních komunistů, Zdeněk Mlynář, Ota Šik, Milan Kundera, Luděk Pochman e tutti quanti etc., ale nikdy ne Čechů jako celek.

    OdpovědětVymazat
  8. 1. Nevim, jak Ales Zeman, ale docela presne si vzpominam, ze jste to byl Vy, kdo vzdy tvrdil, ze proti jedne nevyvazenosti nelze postavit nevyvazenost druhou, ze ze dvou lzi pravda nevznikne

    2. "Akceptace" kommunismu Cechy (ac jsem 50. leta nezazil, priklanim se k nazoru Alese Zemana) je urcitou - snad vzdalenou, ale zas ne tolik - analogii "akceptace" kommunismu Rusy. Tak, jako tato "akceptace" necini kommunism necim ceskym, necini ho ani ruska "akceptace" po WW II druhou generaci (po vymrani & vyvrazdeni prvni generace) necim ruskym.

    OdpovědětVymazat
  9. Akceptace měla paradoxní formu, kterou vyjádřil geniálně Vaculík větou, že všechno, co se v Československu podařilo, bylo nikoli díky komunistické straně, ale navzdory ní. Tzn. lidé odmítali KSČ, ale ztotožňovali se s komunistickým režimem.

    OdpovědětVymazat
  10. To se týká českých reformních komunistů, Zdeněk Mlynář, Ota Šik, Milan Kundera, Luděk Pochman e tutti quanti etc., ale nikdy ne Čechů jako celek.
    Podle mne týká. Revolucionáři '89 si toho byli dobře vědomi, a proto tisíkrát zdůrazňovali, že se nejedná o Pražské jaro II, ale o obnovu demokracie.

    OdpovědětVymazat
  11. Tak, jako tato "akceptace" necini kommunism necim ceskym, necini ho ani ruska "akceptace" po WW II druhou generaci (po vymrani & vyvrazdeni prvni generace) necim ruskym.
    Vodníku, přiznám se bez mučení, že Vaši poznámku jsem vůbec nepochopil.

    Kommunism = ruská ideologie mesianismu pod marxistickými symboly. Na tom se vůbec nic nezmění. Diskusse je o tom, kdy Češi jako celek (samozřejmě s výjimkou nečetných optimistických antikommunistů) akceptovali, že kommunism v Československu je a zůstane.

    OdpovědětVymazat
  12. Tzn. lidé odmítali KSČ, ale ztotožňovali se s komunistickým režimem.
    Naprosto přesně. Chtěli vybudovat lepší kommunism než byl ten reálný. Otázkou je, kdy to začalo. V roce 1948 určitě ne, tehdy kommunismu věřila jen menšina, která navíc měla pocit, že je silně ohrožen. Odtud 50. léta.

    OdpovědětVymazat
  13. Proč celou dobu po 2.válce, komunismus nekomunismus, nepopsat takto?

    V ČSR obecně rozšířené rusofilské cítění pod vedením velkého teoretika E Beneše, vrhlo rep do náruče SSSR. Ta menšina,která byla proti, včetně množství těch, kteří se zasloužili na obou frontách o výsledek války, byla zlikvidována nadšenou většinou,která s dětinskou naivitou vyběhla vstříc svým iluzím. V módě byl zrovna komunismus. V 50.letech, kdy protestující menšina přestala zločinnou vládu ohrožovat, Gottwald a jemu podobní svérázní komunisté byli vytlačeni, revoluční nadšení opadlo a nastala doby resignace a ustálení stavu. Začala dobe plnění plánů na 105% a protože ekonomické nedostatky vycházely najevo a protože čsl společnost nebyla nikdy ve svých projevech vyspělá a protože byla a je ve svém myšlení politicky lhostejná-kromě krátkých "revolučních" okamžiků a protože Češi zbožňují tituly, do čela zločinné vlády začali nastupovat Kremlu servilní a naivní akademici, nová "šlechta", která se snaživě vzdala svéprávnosti a tudíž i potřeby myslet. Tito akademici nikdy nepochopili-spíše je asi ani nenapadlo přemýšlet, o čem celá věc opravdu je. A tak, možná i z důvodů vnitrostranických "bojů", nebo i možná, že neměli nic kloudého na práci, ti "nejlepší" a rádoby politici a spíše pomatení intelektuálové, Smrkovský, Dubček, Šik, Komárek, Svoboda, atd, vymysleli "lidskou tvář". Pochopitelně narazili na tvrdou skutečnost, počůrali se a pak pod taktovkou soudruha Husáka začali sekat dobrotu a plnit plány.

    Zhnilost systému, neústupnost a jasná vize opravdových politiků, Reagana, Thatcher a dalších, pak způsobily kolaps sovětského systému v době, kdy Václav Havel, o kterém společnost před 1989 moc nevěděla, byl asi jeden z mála, kdo se situace v ČR mohl ujmout. Společnost chtěla revoluci, ale ne krev. Nastala tedy zase doba akademiků, teď poučených zločinným režimem, ale beze strachu před Kremlem. Výsledky jsou dnes patrné. Dnešní "slušní" akademici v česku, kteří ke svému jménu mají jen titul, hrají zase odpovídající roli a ti ostatní, pro nedostatek času a potřeby, si tituly kupují. A protože, de facto feudální, společnost v česku je postavená na strachu a na úctě k titulům, které dnes feudály nahrazují, Margaret Thatcher ani Ronald Reagan tu nemohou vyrůst. Je to možná trest za fyzickou škodu, kterou způsobili husité, možná i za úpadek na poli mravním a duševním, že společnost uvěřila, že husiti byli předvoj "národního obrození" (Palacký, Masaryk), dokonce s tím, že Češi v té době byli nejvzdělanějším národem v Evropě. Babo, raď.
    Mirek Vorlický

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>