Zobrazují se příspěvky se štítkemFilosofie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilosofie. Zobrazit všechny příspěvky

30. října 2009

Zpytákům a neznabohům

Kapitánovi, gogovi, Petersovi a dalším hmotařům doporučuji k přečtení pozoruhodnou stať známého enfant terrible, českého Brazilce Josefa Mikovce "V nejednoho boha věřiti (ne)budeš". Text je reakcí na dvě kritiky (1 a 2) Tomáše Hříbka.

Josef Mikovec je mi blízký svými sympathiemi k pravoslaví a "levicovostí" (které ovšem na mé gusto míchá příliš nadšeně), zejména pak extatickým slohem a květnatým vyjadřováním, připomínajícím místy Mistra JaroSlava Krátkého; na rozdíl od něj mají ovšem texty Josefa Mikovce - pokud si člověk dá tu práci je přelouskat - naprosto jasnou hlavu a patu.

Několik citátů, které mne zaujaly, buď obsahem nebo formou:
V simplifikaci a redukcionismu je síla pro množství a předžvýkané argumenty z výprodeje se opouzdří nejrychleji. Proto je úroveň i filosofického a vědeckého ateismu povětšinou krajně ubohá a spíše posvícenecká. A nikterak nově osvícenecká.

Ani Gagarin nic neviděl. Soudružky Blabláčkové měly tuto Vědu v malíčku. Dnes se přidává podučitelský existencialismus desítkařské úrovně pro sebevědomí hrdých a statečných duší. Neznalost análů hagiografie, dějin a monotónní zaměňování náboženství s pouhou částí pouze západního křestanství, tedy takzvaně katolickou církví, která je má reprezentovat, je odstrašující.

Epidemie mythomemes je šťastnou nákazou pro deprivované masy a sladkou smrtí pro dlouhodobou frustrací vyhublá Ega.

Prokrustovo lože, zplošťující apriorní přístup a "one way only", této theorie mají svůj důvod, křiklavý záměr, ideologickou účelnost a předem daný, určený výsledek.

Věřit, že jsme morálně stále lepší, je jednoduše hloupé, samo o sobě tragikomické, v těch případech, kdy nejde o zlý cynismus.

Ta řada darwinistů, diletujících ve filosofii výše uvedeným postojem k tomu, co považují za metafyzické "pravdy", podřezává větev na které sedí a spí.

Sloganem „Takže si přestaňte dělat starosti a užívejte si života“ vrcholí intelektuální nabídka a poptávka jedné trouchnivějící podtřídy, která už na víc nestačí a znehodnocuje ty osvobozující, etické, o integrální humanismus usilující formy atheismu, to jest ty, které nemohou být zužitkovány ve prospěch držby moci.

1. června 2009

Nečitelná země

Václav Bělohradský se se svým článkem "Nečitelná země", publikovaném v deníku Právo 23. 5., projevil jako politický komentátor světového formátu. Konkretizuje na příkladu České republiky to, co političtí myslitelé Carl Schmitt a Julien Freund tvrdili již na úrovni teoretické: politiku nelze redukovat na boj "dobra" se "zlem", tedy na subjektivní (zne)užívání morálky.

Bělohradský tvrdí, že česká politická a mediální scéna upadla do marasmu černobílých hodnotových klání mezi modrým a rudým týmem, namísto toho, aby se zabývala skutečnou otázkou politiky: jak dojít k většinové společenské shodě k vyřešení konkrétní politické otázky. Jinými slovy, například pro vyřešení otázky evropské integrace je naprosto bezpředmětné, jestli ji podporuje socialista nebo obláčkově modrý neoliberál, stejně tak není vůbec důležité, jestli politik, který ji zavrhuje, je politikem oblíbeným (Václav Klaus?) nebo naopak ne (Vladimír Železný?). Hodnoty a morální pozice budou vždy do určité míry odlišné, ale to nemusí zabraňovat tomu, aby se došlo ke shodě nad konkrétním řešením.

Aféra s "házením vajec" byla přesně takovým vítězstvím osobních pocitů a hurá emotivnosti nad diskusí a rozborem myšlenek: namísto zamýšlení nad politickou sterilitou viděnou v rádoby-souboji ČSSD a ODS (a jejich promptním anihilování v politickém souboji), se házela vejce.

31. května 2009

Pornografie

Pro obecnou veřejnost je pornografie druh erotiky: "Tzv. "tvrdá pornografie" obecně bývá ze všech paraliterárních žánrů nejpoctivější – je zcela jednoúčelová, absolutně stereotypní a nic nepředstírá. Ve srovnání s ní působí většina "lechtivě erotických" škvárů hloupě a falešně, byť mnozí tradičně vychovaní jedinci jim dávají přednost. Obligátní čapkovský argument o "znehodnocení erotismu" pornografií je zcela absurdní – o nic vyššího v amorosních škvárech všeho druhu nejde. Pokud někdo nedokáže v praktickém životě oddělit invenci a transcendentnost skutečné lásky a erotiky od pouhého souložení či infantilních zamilovaných gest, pak to rozhodně není vinou pornografie ani červené knihovny. Pro tyto bezradné nebožáky mohou být naopak amorosní škváry alespoň zdrojem inspirace, jak se vypořádat se svou impotencí prostou nápodobou nabízených schémat chování."; ne tak pro modernistické intelektuály: "Za pornografické dnes označujeme běžně takové psaní a myšlení, které slouží k vyvolávání nejnižších a nejprimitivnějších pudů, přičemž pud sexuální dnes už jako nízký nevnímáme." Jenže tomu se už dávno říká škvár či brak.

Posedlost redefinovat standardní pojmy a tím je falšovat, je modernistům vlastní. Když se v roce 1936 Heidegger setkal v Římě s židovským filosofem Karlem Löwithem, tak se bavili o tom, jak může patřit k nacistickému establishmentu. Heideggerova odpověď byla klassická: Nebýt mne a mně podobných, byl by nacism ještě horší. Na to Löwith replikoval, OK, ale jak můžete sedět vedle Julia Streichera (po válce byl za své texty popraven, ačkoliv se ničeho jiného nikdy nedopustil: "For his 25 years of speaking, writing, and preaching hatred of the Jews, Streicher was widely known as ‘Jew-Baiter Number One.’ In his speeches and articles, week after week, month after month, he infected the German mind with the virus of anti-Semitism, and incited the German people to active persecution... Streicher's incitement to murder and extermination at the time when Jews in the East were being killed under the most horrible conditions clearly constitutes persecution on political and racial grounds in connection with war crimes, as defined by the Charter, and constitutes a crime against humanity."). Heidegger odpověděl, že Der Stürmer je pornografie, o níž nemá cenu se bavit: Nedá se s ní nic dělat, a proto je nutno se smířit s její existencí.

Symptomatické je osobní Heideggerovo chování, které napoví víc, než by Magnovi bylo milé:
The next day, my wife and I made an excursion to Frascati and Tusculum with Heidegger, his wife, and his two small sons, whom I had often cared for when they were little. It was a radiant afternoon, and I was happy about this final get together, despite undeniable reservations. Even on this occasion, Heidegger did not remove the Party insignia from his lapel. He wore it during his entire stay in Rome, and it had obviously not occurred to him that the swastika was out of place while spending the day with me.

14. května 2009

Fanfáry Evropy

Rád bych čtenáře LW upozornil na vynikající seznámení s tzv. neofolkem, které publikoval Délský potápěč. V článku je několik skvělých ukázek, v textu a kommentářích řada dalších odkazů (nejlepší asi Fanfáry Evropy, to je vcelku solidní historický přehled). Osobně považuji většinu této hudby za výrazně daimonickou (i bez ohledu na vysloveně fašisující tendence v image některých těch skupin), ale ať si každý čtenář udělá úsudek sám.

28. března 2009

Ernst Jünger (1895–1998)

Vedle potomního nacisty Carla Schmitta (1888–1985) byl jedním z hlavních architektů konservativní revoluce Ernst Jünger (1895–1998). Podívejme se blíže na tohoto myslitele, který zaujal i největšího filosofa 20. století, Martina Heideggera (1889–1976), takže napsal: „Der Arbeiter od Ernsta Jüngera je na základě základní metafyzické pozice Nietzscheho vytvořená metafyzika správně pochopeného … imperiálního ,komunismu‘.“

Jüngerův 103letý život se vyznačoval pozoruhodnými obraty: byl vojákem francouzské Cizinecké legie, nositel nejvyššího německého vojenského vyznamenání v první světové válce, antisemita a narkoman. Ale nejdůležitější je fakt, že ačkoliv měl krajně pravicové názory, nikdy se nenechal zkorumpovat nacisty (na rozdíl od Schmitta). Je proto živoucím důkazem falešnosti these trockistů a jiných kommunistů, kteří kladou mezi krajní pravici a nacism rovnítko.

K jeho neznámějším pracem patří In Stahlgewittern (1920), Der Arbeiter (1932), Der Waldgang (1951) a Eumeswil (1977). Jeho poslední knihou jsou Die Schere (1990), které vydal 70 let po své prvotině.

V roce 1938 mu NSDAP udělila zákaz psaní. Ten byl obnoven v roce 1945 britskou okupační správou, s odůvodněním, že se naprosto nedostatečně účastnil odporu proti nacismu. Svou knihu Der Friede (1947) proto vydal v zahraničí.

V 50. letech byl rehabilitován, aniž by se musel zříci svých předchozích názorů, a dostal mnoho ocenění a vyznamenání. V roce 1984 promluvil na připomínce bitvy o Verdun společně se svými obdivovateli, Mitterrandem a Kohlem. Ve 101 letech konvertoval z protestantství na katholictví.

22. března 2009

Jsme na cestě k post-materialistickému světu?

Jiří Pehe napsal brilantní analýzu současného tržního materialismu. Opět uvádím pár vyňatků:
Není divu, že stále větší množství lidí podlehlo iluzi, že hlavním smyslem života je spotřebovávat. Že ve světě, v němž může lidský rozum zajistit více méně bezstarostnou existenci pro stále větší množství lidí, je nakonec hlavním smyslem spotřebovat—pokud možno co nejpříjemněji a co nejbezstarostněji—i náš život.

(...)

Zdá se, že se tak cosi zásadního mění i ve společensko-psychologických předpokladech, na nichž stojí celý náš systém bezuzdného konzumu, jenž zdánlivě nepotřebuje vyšší hodnoty. Modla růstu dává jistý smysl pouze v případě, že hospodářství—a tím i naše osobní bohatství—neustále roste na základě racionálních faktorů.

17. března 2009

Václav Bělohradský o společnosti konzumu

Filozof, sociolog a politolog Václav Bělohradský (navazujícím ve svém díle na Husserlova a Heideggerova žáka Jana Patočku) vypráví v tomto zajímavém rozhovoru o součásné společnosti konzumu. Vybral jsem pár úryvků:
To, co si dneska říká levice, je pravice s pozlátkem žvástu o sociálním státu.
My Evropané jsme jen lidi, gens v [americkém] impériu, ale měli jsme šanci být populus v Evropě. Rozšířením jsme ji však promarnili, protože noví členové EU jsou proti politické Evropě, chtějí raději být gens pod ochranou imperiální moci Světového Demokrátora.
Za přívlastkem neideologický se schovává vůle odpolitizovat výkon moci a to znamená vždy jen jedno: tím, že vyhlásím hlediska svých odpůrců za „ideologická“, mohu obejít hledání konsenzu ve veřejném prostoru pro hlediska, která já sám hájím jako hlediska Celku. Demokratická politika je boj o hegemonii, a to znamená, že různé části společnosti mezi sebou bojují o právo vyhlásit své instance za legitimní z hlediska Celku, vystupovat jako lid, demos. Pojmy, jako pravda, dobro, řád, právo, krása, jsou vždy jen dočasnou vítěznou inkarnací hegemonií; jsou to úspěšné rétoricko-mocenské konstrukce, které reprezentují hledisko Celku v určité konstelaci. Každá nová hegemonie vyvrací hegemonii starou, je výsledkem politického boje, střetu mocenských strategií. Nepolitičnost je vždy podvod — předstírá se, že pravda (hlavně garantovaná mašinérií vědy), tělo, moralita, krása jsou nepolitické pojmy, že mají svou věčnou esenci.
Update: Brilantní esejí k zamyšlení od V. Bělohradského je i "Soumrak multikulturalismu", dostupná zde.

12. března 2009

Tomáš Sedláček o finanční krizi

Ekonom Tomáš Sedláček v jednom ze starších rozhovorů (2. 1. 2009) o finanční krizi :
"My jsme uspokojení z konzumu vytěžili do mrtě, tam už není ani kapka. Jít v tom dál, to je, jako bychom chtěli nacpanému člověku udělat radost tím, že mu nacpeme ještě jeden steak do pusy. Přitom si jenom potřebuje odpočinout. Trpíme nedostatkem dostatku. Všechno máme, po ničem netoužíme. A kde umře touha, umře i naplnění."

11. prosince 2008

Essentially contested concepts

via Tomáš Sobek. Autorem theorie podstatně zpochybněných pojmů je Walter Bryce Gallie, který s ní přišel ve svém článku z roku 1956, čímž zahájil rozsáhlou diskussi. Mezi essentially contested concepts patří:
  1. umění
  2. náboženství
  3. věda
  4. demokracie
  5. sociální spravedlnost
  6. zlo
  7. nemoc
  8. předsudek
  9. otroctví
  10. fašism
  11. terrorism
  12. genocida
Největší právník 2. poloviny 20. století, positivista H. L. A. Hart, tuto theorii posunul, když rozlišil pojem (koncept) a pojetí (koncepce). (Je nutno lišit ještě odborný pojem, tj. termín.) Jeho žák Ronald Dworkin, současný největší žijící právník, to vysvětlil na pojmu spravedlnosti. Tento pojem není sporný. Už od Platóna znamená, že každý má mít, co mu patří (suum cuique). Ale co komu patří, ba i jak to zjistit, je sporné. Pojetí spravedlnosti se proto v každé reálné filosofii liší.

Podstatně zpochybněné pojmy jsou takové, na které existuje dogmatická (jen jeden názor je správný), skeptická (všechny názory jsou stejně pravdivé) a eklektická (každý názor má zrnko pravdy, a proto čím více, tím lépe) odpověď.

9. listopadu 2008

Redukcionism v. holism

Středověká scholastika byla nahrazena moderní vědou. Její podstatou byla redukce opakujícících se jevů na jednoduché principy, např. gravitační zákon, pohybové zákony apod.

Úspěšnost redukcionismu vedla k tomu, že začal být aplikován úplně na vše, i tam, kde se naprosto nehodí. Příkladem je spis L'Homme machine, který napsal Julien Offray de La Mettrie, což byla redukce člověka nejen na biologii či chemii, ale dokonce na fysiku (mechaniku).

Redukcionism byl završen Kantovou filosofií. Hegelem ve Wissenschaft der Logik začíná návrat k holismu. Ten byl úspěšně završen kvantovou fysikou, která zrušila dogma o rozdílu mezi subjektem a objektem. Ve kvantové mechanice totiž pozorovatel tím, že pozoruje, ovlivňuje pozorované. To samé platí pro nedeterministické systémy. Ty také nelze redukovat na části. Respektive lze, ale ničeho užitečného se tím nedobereme. Podstatu kritického bodu, kdy se laminární proudění mění na turbulentní, také nelze redukcionisticky vysvětlit.

Další příklad je kyslík v. ozón. Ačkoliv jde atomárně o stejný plyn, mají oba druhy zásadně jiné vlastnosti. Proč? Na to redukcionism nedokáže odpovědět. Jiným příkladem je evoluce. Pes a kočka se zásadně liší, přestože jsou oba ssavci.

27. srpna 2008

Bytí a čas

Sein und Zeit
Ukázka z anglického překladu: John Macquarrie a Edward Robinson (Blackwell Publishing, 1962)

K tomu je případný citát Alberta Einsteina: "Any fool can make things bigger, more complex, and more violent. It takes a touch of genius—and a lot of courageto move in the opposite direction."

Updated.

24. srpna 2008

Filosofie dějin

Jeden z hlavních důvodů, proč se nemají vymýšlet nesmyslné termíny, je ten, že pak nejdou přeložit do civilisovaného jazyka. Tak i rozlišovat mezi dějinami a historií je totální pitomost, protože v civilisovaných jazycích je to obvykle jedno slovo: fr. histoire, ang. history.

V češtině se říká filosofie dějin a nikoliv *filosofie historie, ale to je pouhá náhoda, resp. důsledek toho, že česká věda je založena na německé. Francouzsky je to philosophie de l'histoire a anglicky philosophy of history nebo historiosophy.

23. srpna 2008

Doučování Boutrose

I když je možná pokus vzdělávat udavače Petra Mauleho, který má "fyzikální vzdělání z Příručky mladého sviště" předem marný.

Boutros píše: "Makrofyzika a mikrofyzika porad marne ceka na sjednocujici teorii". Theorie všeho (TOE) existuje již 20 (slovy "dvacet") let a říká se jí superstrunná theorie. Inu, méně trollingu a více studia, pane Boutrosi.

"za soucasneho rapidniho sblizovani makrofyziky a filozofie ci ved nabozenskych" Theologie? To snad raději ani nebudu kommentovat.

21. srpna 2008

1984 na Sprše

Postmoderna relativisovala výklad reality. Už není jediný možný. Ale popírat význam reality vůbec, to dokáže jen Magnus. Pak se není co divit, že ve své primitivní rusofobii tvrdí: "Nikdy nikoho pozitivně neoslovili." Chápu, že francouzsko–ruské spojenectví pro něj nic neznamená, když se na Francii dívá stejně jako na Rusko. Nicméně, co druhá světová válka? Tam bylo Rusko spojencem USA i Spojeného království.

Považovat národ Tolstého, Dostojevského a Čechova za "kulturně podvyvinutý", je známkou nejen neznalosti dějin, ale též absence širšího kulturního rozhledu. A ten žádné posměšky na adresu opponentů nemohou nahradit.

"Jeden Dostojevskej a jeden Čechov a jeden tu ten a jeden tamten" v. "Pecina, píítrs a Vodník vězící duchem ve východním paradigmantu, neuznávají výlučnost jedince a extrapolují na celek." What the fuck?

A považovat národ, který raději ze známých důvodů nebudu jmenovat a který celou svou historii kvičí, jak mu všichni do jednoho ubližují, za kulturní lze? Obávám se, že Vaše slova: "Snad o jeho přepjaté vnímavosti a hystriónské citlivosti. K čemu? Když jinak ... tu šlápnout na nohu, tu odstrčit ramenem, tu odhodit flašku, a nebo rovnou 30. Tu okrást, tu podvést, tu zabít, tu napadnout, tu obsadit ..." sedí jako prdel na hrnec.

Ještě jedna poznámka. Historie = dějiny. To jen Magnus si ve své zmatenosti plete minulost a dějiny.

Updated.

11. května 2008

A ještě jednou Václav Bělehohradský

Není žádná náhoda, že Václav Bělehohradský je největší žijící český filosof: "Zamysleme se nad tímto krátkým textem: „Je tak velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví, a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazeno všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti nebo třeba emancipace žen.“ Autorem těchto vět je místopředseda Mladé pravice, přebírám je ze studentských novin Agora. Podle autora majitelé mají právo „ve svých podnicích“ neobsloužit černocha nebo cikána, protože vlastnické právo je nadřazeno všem ostatním právům. Restaurace ale není soukromé vlastnictví, je to „soukromě provozovaný veřejný podnik“. „Soukromé vlastnictví“ je konvence, jedno z uměle vytvořených práv, výsledek dlouhých politických bojů stejně jako rovnost občanů všech ras, jazyků a náboženství ve veřejném prostoru. Každá soukromá moc musí „v nějaké míře“ brát ohled na svůj veřejný rámec – na hranici, kde ji nejen zákon, ale i sdílené etické zásady omezují, protože se dotýká druhých lidí.
Systém založený na soukromém vlastnictví má své „velké špinavé tajemství“ – kapitalisté nikdy neplatí celý účet za své „soukromé“ podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit. Podnikatel využívá vodu v řece, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje vyvolané tím, že se druzí lidé museli přizpůsobit důsledkům jeho podnikání – třeba změnám kvality vody. To je začarovaný kruh demokratické politiky: oligarchie, které získaly hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Využitím státní a policejní moci vlády preventivně zbavují občany práva legálně protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů."

K tomu bych dodal, že právo dávno zná rozdíl mezi soukromým a soukromoprávním, veřejným a veřejnoprávním. To jen ultraliberální doktrináři se svou simplifikující filosofií nejsou s to tento fundamentální rozdíl pochopit.

Poesie a prosa

Václav Bělohradský (2006): "Málokdo by se dnes dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopisy Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem. - napsal Roman Jakobson v proslulé stati Co je poezie. Dílo Boženy Němcové je nepodstatné, je spjato s mýty obrozenecké doby; to podstatné vyjádřila v dopisech milovanému příteli. Ty přetrvaly chatrný estetický projekt jejího díla i chápání svého adresáta a otevírají nám cestu k hlubšímu porozumění dramatu tvůrčích žen v 19. století; odhalují něco podstatného z dějin "gendru žena" ve střední Evropě. Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy.
Jakobson také vypráví, jak Lva Nikolajeviče Tolstého pohoršilo, když Puškin napsal o jedné a téže dámě verš Pamatuji se na divukrásný okamžik - ty zjevila ses přede mnou jak prchavá vidina, jako génius čisté krásy a v dopise příteli pak: Dnes jsem s pomocí Boží mrdal Annu Michajlovnu. Je ten verš pod ochranou "estetického projektu autora", zatímco pasáž z dopisu byla právem hozena do smetí?
Jaroslav Hašek odhaluje napětí mezi básnickým dílem a prózou života stručným rozborem dopisu nadporučíka Lukáše paní Kakonyiové. "Přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění…" - napsal nadporučík básnicky; "zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně…" - pomyslel si prozaicky.
Myslím, že z Čapkova literárního odkazu přežije jen Obyčejný život a Život a dílo skladatele Foltýna. Oba romány vyprávějí o životech, v nichž se smetí míchá s dílem: zaměstnanec státních drah odhazuje do smetí své verše z mládí, za dílo považuje svůj spořádaný život, ale jakýsi literát ty verše vyhrabal a nalezl v nich převratný smysl. Skladatel Foltýn je spalován "estetickým projektem", ale jeho dílo je jen slátanina pospojovaná z ukradených melodií, z nichž některé jsou krásné.
Tvrdým jádrem epochy prozaických poměrů je neoblomný fakt, že smysl díla se ukazuje jen v troskách estetických projektů autorů.

Exulant Milan Kundera například vynalezl velkolepou past na své západní čtenáře - střední Evropu. Zástupy čtenářů v ní chycených začaly číst ve Francii nepříliš známé středoevropské autory, Brocha a Musila především, a stávaly se tak modelovými čtenáři Kunderových textů. Svět, v němž se v polovině 70. let romanopisec Kundera ocitl, byl vystavěn z myšlenkového panelu bipolarismu, čtenáři hledali v dílech z "východní Evropy" svědectví o životě za železnou oponou, nic víc. Kundera to zpolitizované čtení vyvrátil vynalézavou strategií - interpretoval "východní Evropu" jako jakousi zradu na Evropě, pouhé imaginární místo vytvořené sovětskou vojenskou mocí, které v dějinách evropské civilizace neexistuje. Existuje Rusko se svými démony a se svou velkou literaturou, a pak střední Evropa se svými úředníky a mnohonárodní kulturou. Už slovo "střední" metaforicky rozvrací myšlenkový panel bipolárního světa: střední Evropa je "unesená Evropa", podstatný kus evropské kultury, odhozený po válce do smetí.
Zmizení střední Evropy z paměti Evropanů se tak stalo vinou, zradou na sobě samých, od níž se západní čtenáři Kundery snažili očistit. Myšlenkový panel Východ - Západ pukl a za ním se objevila Evropa Kafky, Freuda, Krause, Wittgensteina, Brocha, Musila, Haška, k níž autor Kundera v očích svých západních čtenářů začal patřit - a stal se tak autorem modelovým. Boj, který Milan Kundera svedl s bipolárním panelákem, je velký dar evropské kultuře."

3. května 2008

Jan Stern o filmu

A2: "Krásným příkladem jsou Snowboarďáci. Základní úkol autorů byl jasný: vyrobit „American pie“, nadnárodní produkt teenagerovské komedie, s jasně definovaným stylem humoru, vizáží hrdinů, typem postav, typem zápletky. Hlubinným citem filmaře však tvůrci cítili, že natočí-li pouze české „prci, prci“, mohla by se jejich marketingová bárka zle rozbít o skaliska výše uvedeného mystéria. A proto zcela programově postavili svou kampaň k filmu na „lokalizační“ strategii, popírající „globalizační“ podstatu produktu, na expozici reálně pochybné, leč pro diváka životně důležité návaznosti na české „horské“ komedie předešlých dekád: Anděl na horách, Homolka a tobolka, S tebou mě baví svět, Sněženky a machři. Došlo k podivuhodné mutaci lokálního a globálního, mutaci, kterou budeme vídat stále více, a úspěšnost této hybridizační strategie bude napříště zásadním způsobem rozhodovat o úspěchu kulturních projektů. A zdaleka nejen u nás."

"Program českých televizí o Vánocích a Silvestru je posvátnou vatrou našeho kmene, která nám dává to, co se nazývá identita, a co je koneckonců vždy jisté zapojení do mýtu. Buďme za tuto vatru vděčni, všichni ji k dispozici nemají. Když se podíváme na programovou nabídku slovenské komerční televize Markíza na konci roku, zjistíme, že „slovenské Vánoce“ tvoří Hollywood a Barrandov. Americké romantické komedie a česká klasika. Zní jen čeština nebo slovenský dabing. Tenhle rozdíl mezi Slovenskem a Českem si málokdo uvědomuje. V jeho světle je také pochopitelnější, proč Slovenská národní strana získává 10 procent hlasů ve volbách. Aniž bych chtěl nějak hájit jakýkoli projev nacionalismu, při bližším pohledu je zřejmé, že slovenský nacionalismus je reakcí na mimořádný tlak kulturního imperialismu."

3. ledna 2008

Guy Peters: Pereniální otázky II

Po čase opět pokračuji v polemice s Vodníkem.

Definice filosofa

Filosofové si často hrají na něco výlučného. Ve skutečnosti to jsou stejní vědci jako všichni ostatní. A stejně jako nás u Einsteina nezajímalo, zda umí psát umělecké texty, umí anglicky nebo nebije svou ženu, tak nás ani nezajímá, zda Heidegger byl v NSDAP.

Význam diplomu

ČR klade upřílišněný důraz na to, jaké kdo má vzdělání. Ve skutečnosti je podstatné pouze to, co umí.

Theologie

Theologii je v praxi obtížné odlišit od trpaslíkologie. To, zda je Božských osob 3, 5, nebo 7, je stejně verifikovatelné, jako zda trpaslíci nosí čepici modrou, nebo zelenou.

"Kdo nepracuje, ať nejí."

Nemohu si pomoci, ale věřící si z Písma dělají dobrý den. Pokud pokyn: "Kdo nepracuje, ať nejí," nic neznamená, tak nechápu, proč ho sv. Pavel pronesl a proč se stal součástí Nového zákona.

Odpadlí lidé

Vždycky, když slyším o odpadlých lidech, selhání národa apod., tak se mi vybaví Brechtovy verše:
„Nach dem Aufstand des 17. Juni
Ließ der Sekretär des Schriftstellerverbands
In der Stalinallee Flugblätter verteilen
Auf denen zu lesen war, daß das Volk
Das Vertrauen der Regierung verscherzt habe
Und es nur durch verdoppelte Arbeit
Zurückerobern könne. Wäre es da
Nicht doch einfacher, die Regierung
Löste das Volk auf und
Wählte ein anderes?

Doktrína úpadku II

Sebelepší sofismata nic nezmění na to, že z hlediska křesťana byl celý vývoj od Sumeru a Egypta až do roku nula pokrokem. Z hlediska nekřesťana je to však pozoruhodná nedůslednost. Proč by v roce 0 měly končit veškeré dějiny, které mají nějaký význam?

Otec Jan II

Shodli jsme se na tom, že otázku kontradikce necháme raději stranou. Jde mi o bohatství. Ježíš ho neodsuzoval, tak jakým právem tak činí otec Jan? Stává se tím mnohem spíše buddhistou než žákem Ježíše.

Drancování

V tom se nikdy nemůžeme shodnout. V době, kdy má lidstvo tolik milliard, staré formy zemědělství nemohou stačit. Velkochovy jsou zcela nezbytné.

Updated.

9. prosince 2007

Věřím, že nic nevím

Σωκράτης prý řekl: "Vím, že nic nevím." Ve skutečnosti to však takto doslova neřekl a je velice pravděpodobné, že ani neexistoval, neboť je pouhým Platónovým výmyslem ztělesňujím archetyp moudrého muže.

Jedna vysoce populární Češka, Eva Pallotto, toto úsloví modifikovala takto: "Věřím, že nic nevím." To je mnohem chytřejší, protože, pokud skutečně vůbec nic nevím, jak mohu vědět, že nevím nic? Nicméně tím se dostáváme do další mělčiny: rozdílu mezi poznáním a vírou.

Když něco vypadá jako koza, tak je to koza

Zatímco můj text ponechal Kapitán bez povšimnutí, k tomu druhému se obsáhle vyjádřil. Proto se omezím na několik poznámek, které mi poslouží jako odraz k obecnějšímu zamyšlení.

Výrazem mé noetiky je už skoro erbovní heslo: "Když něco vypadá jako koza, tak je to koza." Použil jsem ho nejen v dávném sporu s Kapitánem, ale též v jazykovědném sporu s bohemistou. Je vyjádření toho, že ve sporu německo-francouzských realistů s angloamerickými nominalisty jsem jednoznačně na straně nominalistů, jejichž zakladatelem je Roscellinus Compendiensis (1050–1125).

To, že pojmy jsou pouhými lidskými konstrukty, však neznamená, že jsou zcela bez významu. Naopak, jejich význam roste, protože jsou základem lidské kommunikace. Pokud jeden člověk bude hovořit o voze a druhý o koze, nikdy se nemohou domluvit. To jsem se pokusil vyjádřit i v dávné polemice s Vodníkem.

Používáním specifické terminologie člověk vyjádří, na jaké straně stojí. Když použije pojem inteligence, tak to může vyjádřit, že neumí pořádně anglicky (intelligence = shromažďování informací). Nebo to může znamenat, že je marxista–leninista, protože, jak známo, leninism je ruská deviace marxismu, takže používá tradiční ruské pojmy (cf. Ollmanův článek Marx's Use of "Class", kde pojem intelligentsia (z něhož ruština jen čiší) používá jen on, nikoliv Marx samotný): "The latter group contains sections of the population who belong to the big bourgeoisie: all the rentiers (living on the income from capital and real estate...), then part of the intelligentsia, the high military and civil officials, etc. (Vladimir I. Lenin: 'The Development of Capitalism in Russia', in: 'Collected Works', Volume 3; Moscow; 1960; p. 504)."

Václav Klaus není žádným arbitrem správnosti používání termínů. Ačkoliv není pochyb, že je intelektuálem, není to žádný polygot, nýbrž je bytostným specialistou. Takže ani nerozumí celé ekonomii, nýbrž některým jejím odvětvím. V ostatních je dilettantem. Proto, když Klaus řekne: "Německé okupační síly si vzaly demonstraci při pohřbu zavražděného studenta Jana Opletala za záminku otevřeného útoku proti české inteligenci," tak tím jen prozrazuje, že nerozumí historii a že neumí používat nemarxistickou terminologii.

Stejně jako když Kapitán napíše, že celá politika je šaškárna sloužící k oblbnutí mas: "Já vidím jen ideově zaměnitelné skupiny, jako když se oddíl fotbalistů rozdělí napůl a hraje tréninkový zápas. Střety jsou osobní a mocenské, ne ideové. Navíc kombinací volebního postupu a ovládáním médií je celkem dobře zajištěno, že na zápas nepřijde nikdo z jiného klubu:)," tak tím opět jen odhaluje marxistické zdroje svého myšlení, i když si hraje na sociálního darwinistu.

Jinak má ale Kapitán plnou pravdu, že na rozdíl od USA a Spojeného království je v kontinentální Evropě svoboda slova velice omezená, i když se nedávno rozšířil prostor pro svobodu projevu ve Španělsku. Snažím se to monitorovat a pečlivě analysovat.

Updated.