Zobrazují se příspěvky se štítkemKommunism. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKommunism. Zobrazit všechny příspěvky

19. prosince 2009

Pojem kommunismu

Jednou z největších škod a v zásadě neodstranitelných, kterou kommunism ve společenském vědomí napáchal, bylo nahrazení standardní terminologie stalinistickou patafysikou. A protože je známo, že čím je člověk starší, tím ví všechno líp, je nutno v zásadě čekat na to, až lidé nad 50 let vymřou nebo odejdou do důchodu. Teprve pak bude společenské vědomí odpovídat západnímu, nikoliv ruskému.

Příklady. Kommunistická ekonomie byla založena na Ricardově (1772–1823) theorii nadhodnoty. Co na tom, že byla vyvrácena již v roce 1871 Mengerovou (1840–1921) theorií subjektivní hodnoty (cena je průsečík poptávky a nabídky). Marxistům se počátky postpositivistické vědy nehodily do krámu, tak je zkrátka ignorovali. Již vyloženou svévolí bylo odstranění tradiční římskoprávní terminologie.

Jak známo, subjekt/objekt se nepozná podle názvu, ale podle obsahu. Tak neomylným poznávacím znamením marxistů všeho druhu je pojem kommunism. Dokonce umožňuje rozlišit mezi sebou stalinisty a trockisty.

Podle marxistické periodisace lidských dějin se lidstvo v každé etapě vývoje nachází v jedné z nadčasových objektivních "společensko-ekonomických formací". Jsou jimi: 1. prvobytně pospolná společnost (označovaná též jako „prvotní komunismus“ (do 3000 př. n. l.) ~ pravěk, 2. asijský výrobní způsob (od 3000 př. n. l. do 753 př. n. l.), 3. antický výrobní způsob (od 753 př. n. l. do 378 n. l.), 4. feudalismus (od 378 do 1648, v českých zemích do 1848) ~ středověk, 5. kapitalismus (od 1648 do 1917, v českých zemích od 1848 do 1948) ~ novověk, 6. komunismus (od 1917, v Československu od 1948) ~ nejnovější dějiny. Lenin spojil asijský výrobní způsob a antický výrobní způsob v otrokářský řád ~ starověk. Zavedl nový pojem imperialism jako nejvyšší stadium kapitalismu. Stalin definici imperialismu modifikoval na poslední stadium kapitalismu.

Kommunism se (v marxistickém pojetí) dále člení. "V téže práci [Kritika Gothajského programu] K. Marx dokázal, že sama komunistická [zdůrazněno mnou] společnost projde dvěma fázemi: první, neboli nižší – socialismem, vyšší – komunismem."; pp. 227–8. Rovněž i V. I. Lenin v práci Stát a revoluce používal pojmu "první fase kommunistické společnosti" – p. 228. "Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím," napsal V. I. Lenin o socialismu, "potud můžeme i zde použít termínu 'komunismus', máme-li na paměti, že je to neúplný komunismus." – p. 255 (P. N. Fedosejev et al.: Základy vědeckého komunismu. Svoboda, Praha 1971)

Celá tato patafysika však byla pro absolventy VUMLu příliš složitá. Proto kommunističtí ideologové celou věc zjednodušili: V Sovětském svazu, Československu a v dalších "zemích socialistického tábora" je socialism; kommunism bude teprve vybudován. Rovněž trockisté původní pojetí modifikovali: stalinistickou "diktaturu proletariátu" přejmenovali na "diktaturu byrokracie" (obsah však zůstal týž) a "socialism" přejmenovali na "státní kapitalism".

Nicméně by bylo dobré, kdybychom toto hlupství odvrhli již před generační výměnou a zbytečně ho nepouškovali.

Poučení pro Guy Peterse

Jan Čulík se identifikuje ve svém článku "Existoval v Československu v letech 1948-1989 socialismus, či komunismus?" s názorem britského výkladového slovníku, který v rozporu s ustálenou praxí politologie i filosofie přiřkl termín "komunismus" všem režimům, které ovládaly komunistické strany, protože "ideologie je komunistická a podle ní nazývá vnější svět někdejší státy sovětského »tábora míru« zeměmi »komunistickými«".
píše Štěpán Kotrba na Britských listech. Zdá se tedy, že pojem "kommunism" - v rozporu s Petersovým tvrzením - není standardní politologické označení diktatury sovětského typu, nýbrž item z britského výkladového slovníku. Budiž to pro Peterse lekcí, že ani výkladový slovník superiorní anglosaské ethnické skupiny nelze přijímat jako Slovo Boží, a že i trockista může mít někdy pravdu.

6. září 2009

Putinův článek

V ČR se mnozí živí falešnou illusí, že tím, že Putin je bývalý agent KGB, že je to stejný hlupák jako byla sovětská gerontokracie. Ale to je omyl. Putinův régime je na vyšší úrovni než byl ruský kommunism. Jeho propaganda je mnohem propracovanější a jeho cíle mnohem subtilnější. V kostce je shrnuje Putinův článek, o kterém jsem již psal a který stojí za to rozebrat. Částečně tak učinil již Bohumil Doležal, ale spíše jen anekdoticky a neodpustil si paranoiu: "Člověk se jen těžko brání podezření, že česká obhajoba vyhnání Němců byla konzultována s ruskými tajnými službami." Putinův text je však mnohem hlubší; prozrazuje ruskou státní doktrínu.

Úvod jeho článku je decentní a až západně nenápadný. Rozbalí to až po chvíli.
"Vytvoření protihitlerovské koalice bylo bez přehánění zlomovou událostí v dějinách 20. století. Je to jedna z nejvýznamnějších, určujících událostí minulého století. Svět uviděl, že se státy a národy, při veškeré jejich odlišnosti, různorodosti národních snah, taktických rozporech, dokážou sjednotit ve jménu budoucnosti za účelem odporování globálnímu zlu. Dnes, kdy nás spojují společné hodnoty, jsme prostě povinni využívat tuto zkušenost spolupráce, abychom efektivně čelili společným výzvám a hrozbám, rozšiřovali globální prostor pro spolupráci, stírali takové anachronismy, jako jsou dělící linie v jakékoliv podobě."
Rusko bylo vždy konservativní. Chtělo uchovat protinapoleonskou koalici v době, kdy už byla dávno passé. Nyní chce uchovat protihitlerovskou koalici v době, kdy už je dávno passé. Putin velkoryse pomíjí, že se Západ spolčil se Zlem (Stalinem), aby potlačil jiné Zlo (Hitlera). V této nemravné koalici obětoval Střední a Východní Evropu, aby zachránil sám sebe. Těžko mu to vyčítat (košile je bližší než kabát), ale protože jsme 40 let byli ruskou obětí, musíme se pojistit proti tomu, abychom se jí znovu nestali. Německou obětí znovu nebudeme, to je jisté.

Revise II. světové války je proto českým národním zájmem. Nebojujme dávno vyhrané války, soustřeďme se na budoucnost, nebo nás Rusko spolkne.
"Partnerství Ruska a Německa se stalo příkladem vzájemného sblížení, směřování do budoucnosti - při šetrném vztahu k historické paměti. Dnes hraje rusko-německá spolupráce velmi důležitou pozitivní roli v mezinárodní a evropské politice."
Ve skutečnosti je silně negativní, protože je to trojský kůň do jednoty Západu (= EU). Není to nic jiného než nové Rapallo. Je prvořadým úkolem české zahraniční politiky proti tomuto novému Rapallu všemi silami bojovat.

A poznámka na závěr. Přes Doležalovo nadšení nad zmínkou o Katyni, Putin neudělal nic jiného než to, co udělal již Stalin. Ten taky považoval Katyň za zločin a rovněž nepřiznal, že ruský. Nicméně souhlasím s tím, že smrt 17 500 ruských zajatců v polských táborech je neodpustitelná.

Update: Podrobné Doležalovo vyjádření.

5. července 2009

Ethnické složení politbyra ÚV VKS(b)

Po ethnickém složení ÚV SDDSR(b) a sovnarkomu, zbývá poslední argument antisemitů: ethnické složení politbyra ÚV VKS(b) (rus. Политбюро ЦК ВКП(б)). Vybral jsem období mezi 17. a 18. sjezdem, protože je to období velkých čistek. Ty začaly tím, když se právě na 17. sjezdu VKS(b) ukázalo, že Kirov je nejvíce populárním ruským politikem, a skončily náhle 17. listopadu 1938 (když si odmyslíme vraždy vězňů v roce 1941).
  1. Gruzínec Иосиф Виссарионович Сталин (1919–1953)
  2. Rus Климент Ефремович Ворошилов (1926–1960)
  3. Rus Михаил Иванович Калинин (1926–1946)
  4. Rus Вячеслав Михайлович Молотов (1926–1957)
  5. Rus Валериан Владимирович Куйбышев (1927–1935)
  6. Žid Лазарь Моисеевич Каганович (1930–1957)
  7. Rus Сергей Миронович Киров (1930–1934)
  8. Polák Станислав Викентьевич Косиор (1930–1938)
  9. Gruzínec Григорий Константинович Орджоникидзе (1930–1937)
  10. Rus Андрей Андреевич Андреев (1932–1952)
  11. Armén Анастас Иванович Микоян (1935–1966)
  12. Ukrajinec Влас Яковлевич Чубарь (1935–1938)
  13. kandidát Ukrajinec Григорий Иванович Петровский
  14. kandidát Rus Павел Петрович Постышев
  15. kandidát Lotyš Ян Эрнестович Рудзутак
  16. kandidát Ukrajinec Андрей Александрович Жданов
  17. kandidát Lotyš Роберт Индрикович Эйхе
  18. kandidát Litevec Николай Иванович Ежов
  19. kandidát Rus Никита Сергеевич Хрущёв
Etnické poměry ani nemá cenu počítat.

Updated.

9. června 2009

Ethnické složení ÚV SDDSR(b)

Protože Astr tady neustále papouškuje nesmyslná tvrzení antisemitů o tom, že ÚV SDDSR(b) byl převážně židovský (včetně takové absurdity, že eser a ethnický Rus (popův syn!) Kerenskij byl členem ÚV SDDSR(b)), místo toho, aby si to ověřil v seriosních pramenech, rozhodl jsem se, že to uvedu na pravou míru. Snad to konečně umožní, aby se na tuto strašnou událost, VŘSR, dívali objektivněji a nevybírali si fakta podle apriorní these.

V srpnu 1917 se bolševici (Lenin) sloučili s mežrajonci (Trockij). Ve 29členném 6. ÚV bylo 8 Židů, tj. 28 %. Ethnických Rusů bylo 14, tj. 49 %. Konkrétně:
  1. Rus Fjodor Sergejev – Artjom (1883–1921),
  2. Lotyš Jānis Bērziņš (1889–1938),
  3. Rus Andrej Sergejevič Bubnov (1883–1940),
  4. Rus Nikolaj Ivanovič Bucharin (1888–1938),
  5. Polák Feliks Dzierżyński (1877–1926),
  6. Žid Grigorij Jevsejevič Radomyslskij – Zinovjev (1883–1936): zvolen 132 hlasy,
  7. Žid Lev Borisovič Rosenfeld – Kameněv (1883–1936): zvolen 131 hlasy,
  8. Ruska Alexandra Michailovna Kollontaj (1872–1952),
  9. Rus Nikolaj Nikolajevič Krestinskij (1883–1938),
  10. Žid Vladimir Iljič Uljanov – Lenin (1870–1924): zvolen 133 hlasy,
  11. Rus Vladimir Pavlovič Miljutin (1884–1937),
  12. Ukrajinec Matvej Konstantinovič Muranov (1873–1959),
  13. Rus Viktor Pavlovič Nogin (1878–1924),
  14. Rus Alexej Ivanovič Rykov (1881–1938)
  15. Žid Jakov Michailovič Sverdlov (1885–1919),
  16. Lotyš Ivars Smilga (1892–1937),
  17. Žid Grigorij Jakovlevič Brilliant – Sokolnikov (1888–1939),
  18. Gruzínec Josef Besarionis dze Džugašvili – Stalin (1878–1953),
  19. Žid Lev Davidovič Bronstein – Trockij (1879–1940): zvolen 131 hlasy,
  20. Žid Mojsej Solomonovič Urickij (1873–1918)
  21. Armén Stepan Gevorgi Šaumjan (1878–1918);
  22. kandidát: Gruzínec Prokopius Aprasionovič Džaparidze (1880–1918),
  23. kandidát: Žid Adolf Abramovič Joffe (1883–1927),
  24. kandidát: Rus Alexej Semjonovič Kiseljov (1879–1937),
  25. kandidát: Rus Georgij Ippolitovič Oppokov – Lomov (1888–1937),
  26. kandidát: Rus Jevgenij Alexejevič Preobraženskij (1886–1937),
  27. kandidát: Ukrajinec Mykola Oleksijovyč Skrypnyk (1872–1933),
  28. kandidátka: Ruska Jelena Dmitrijevna Stasova (1873–1966),
  29. kandidátka: Ruska Varvara Nikolajevna Jakovleva (1884–1941).
V ÚV KSR zvoleném na VII. sjezdu, který měl 23 členů, bylo 7 Židů, tj. 30 %. Ethnických Rusů bylo 9, tj. 39 %. Konkrétně:
  1. Rus Artjom,
  2. Rus Bucharin,
  3. Rus Michail Fjodorovič Vladimirskij (1874–1951),
  4. Polák Dzierżyński,
  5. Žid Zinovjev,
  6. Rus Krestinskij,
  7. Žid Michail Laševič (1884–1928),
  8. Žid Lenin: zvolen 34 hlasy,
  9. Žid Sverdlov,
  10. Lotyš Smilga,
  11. Žid Sokolnikov,
  12. Gruzínec Stalin: zvolen 32 hlasy,
  13. Ruska Stasova,
  14. Žid Trockij: zvolen 34 hlasy,
  15. Rus Vasilij Šmidt (1886–1938);
  16. kandidát: Lotyš Bērziņš,
  17. kandidát: Žid Joffe,
  18. kandidát: Rus Kiseljov,
  19. kandidát: Rus Lomov,
  20. kandidát: Ukrajinec Grigorij Ivanovič Petrovskij (1878–1958),
  21. kandidát: Lotyš Pēteris Stučka (1865–1932),
  22. kandidát: Žid Urickij,
  23. kandidát: Rus Alexander Gavrilovič Šljapnikov (1885–1937).
Z toho je jasně vidět, že Židé ve vedení bolševiků byli vždy jen menšinou a naopak Rusové vždy jasnou většinou.

Updated.

8. února 2009

Řeckokatolická církev za komunistické diktatury

z pera Rudolfa Vévody. Zatímco pravoslavní bezostyšně tvrdí: "O tomto sjednocení bylo rozhodnuto na sněmu v Prešově v r. 1950," řečtí katholíci správně připomínají: "Po administrativním inscenovaném “Prešovském soboru” z 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev v Československu zakázal a postavil mimo zákon. Všichni její věřící byli úředně prohlášeni za pravoslavné. Řeckokatoličtí kněží byli uvězněni a odsouzeni, někteří z nich s rodinami deportováni. Biskup Petr Gojdič byl také uvězněn, mučen a odsouzen k doživotnímu žaláři, kde také zemřel."

Nemalou roli hrál SSSR, který s Ruskem neměl "nic" společného: "Bez vlivu ovšem nebyly ani důvody spočívající ve stalinském řešení národnostní otázky. Sovětizace Ukrajiny byla od 30. let provázena drastickou rusifikací, jejíž součástí byla likvidace všech projevů národní svébytnosti. Identifikace velké části rusínských elit s ukrajinskou kulturou pak nutně musela být sovětské moci trnem v oku. Argumentem pro zesílenou rusifikaci byla i aktivní účast mnoha ukrajinských řeckokatolíků v politických i vojenských nacionalistických organizacích, jakými byly Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) nebo Ukrajinská podzemní armáda (UPA), které se zapojily do boje proti sovětské moci."

Kdo za to může? "
Pravoslavná církev byla po své likvidaci během nacistické okupace početně velmi slabá: v únoru 1950 se k ní hlásilo 57 500 věřících. Její představitelé se už od roku 1946 začali intenzívně snažit o rozšíření svého vlivu. Arcibiskup Jerevferij navštívil východní Slovensko a zahájil agitaci pro návrat sjednocených do lůna pravoslavné církve … Jakkoli původní záměry počítaly s dlouhodobým procesem, na přelomu let 1949–1950, a zejména v lednu 1950, došlo k dramatické změně kursu, jejíž příčiny lze spatřovat mimo jiné i v naléhavých intervencích představitelů pravoslavné církve v Československu i v Sovětském svazu. Ti, ať už bezprostředně, či prostřednictvím sovětských diplomatických úřadů, naléhali na československé vedení, aby byl plán likvidace unie proveden co nejrychleji."

1. listopadu 2008

Do třetice Slomek

Kdo nás osvobodil v roce 1945? Rusové, Vodníku? "Sovět", tedy člověk, který není z masa a kostí? „Expansivní komunismus“? Na tyto otázky musí odpovědět lidé, kteří popírají, že nacism byl německý, fašism italský a kommunism ruský.

25. října 2008

Hlubinné dědictví kommunismu

S kommunismem mají bezprostřední zkušenost pouze lidé, kteří se narodili mezi lety 1870–1970. Ostatní byli buď příliš staří, nebo jsou naopak příliš mladí. Patřím do druhé kategorie. Proto mne překvapily tři události, které mne přinutily přehodnotit svůj názor na dědictví kommunismu: Kapitán, který napsal, že by na policii nikdy nešel: "Je to asi tím, že jsem vyrůstal ve společnosti, ve kterých bylo řešení osobních vztahů pomocí policie naprosto nepředstavitelné a stěžovatele to diskvalifikovalo ze společnosti," Milan Uhde, který zdůraznil, že byl kommunista, ale ne zrádce: "A kdyby mi někdo po padesáti letech říkal: „Chlapče, tys zradil“, zeptám se: „A koho? Já jsem jednal v duchu hodnot, které jsem vyznával! Bylo to mylné a bludné, ale nebyla to zrada.“" a konečně Tomáš Pecina, který bystře rozpoznal, že Kočkův pohřeb je pohřeb mafiána.

Co z toho vyplývá? To, že kommunisté nebyli jedni z nás, ale ruští kolonisátoři, kteří s obyvatelstvem neměli nic společného. Obyvatelstvo si vytvořilo vlastní polis se svými vlastními zákony. Vládnoucí elitu označovalo jako "oni" a nepovažovali ji za svoji součást.

To trvá dodnes. Spiklenecké theorie nejsou ničím jiným než pokusem obyvatelstva o pochopení dějů uvnitř vládnoucí elity. Vodník ani Kapitán nechtějí mít s vládnoucí elitou nic společného, žijí si ve vlastních polis a demokracii označují za opium lidstva, které se vládnoucí elita pokouší obyvatelstvu vnutit, aby lépe zamaskovala své hanebné plány.

Toto kmenové pojetí, jehož nejlepším representantem je srbofil Neználek, mi bylo vždy cizí. Je to jednak proto, že na kommunism mám jen matné vzpomínky, takže jsem nikdy neměl síť známých pro shánění nedostatkového zboží, a jednak proto, že moji dnešní známí mají často nějakou politickou funkci. Nedělím proto lidi na "my" a "oni".

Jak z toho ven? Zdá se, že převzetí západní demokracie bylo pouze vnějškové. Opět se vytvořila elita (byť s jiným složením), která nemá s obyvatelstvem nic společného, na rozdíl od Rakouska či první republiky. To platí dokonce i pro kommunální politiky. Znakem je, jak se kommunální politici bojí politisace místní politiky. V mnoha obcích vládnou všechny strany najednou: Na radnici sedí od zástupců ODS až po zástupce KSČM. Heslo je: "Vodovod a kanalisace není politická záležitost." Větší nesmysl si těžko představit.

Proto navrhuji toto řešení:
  1. Zavést všude jednokolové většinové volby, s výjimkou Senátu, kde zavést čistě poměrné volby bez preferenčních hlasů.
  2. V obcích zavést dělbu moci: Přímé volby starostů s tím, že radnici si starosta jmenuje sám.
Zda to bude stačit, netuším. Třeba na Délském potápěči vymyslí něco dalšího. Cílem je snížení politisace celostátní veřejné správy a zvýšení politisace krajské a obecní samosprávy, aby krajské radnice nebyly složeny duhově, čímž se totálně rozplizne politická odpovědnost. Lidé by měli být do politiky více zapojeni a nebrat politiky jako "oni".

Reakce Tomáše Peciny.

Updated.

29. září 2008

Pavel Kohout, český udržovatel mýthů

Když se nad tím člověk zamyslí, tak Pavel Kohout celý život udržoval mýthy. Tak i ve svém článku Děvče mé, nechoď za armádou, těžko bys ji hledalo..., který 27. 9. 2008 vydal v Mladé frontě na straně 11: "Poláci postrádali naše opevnění, a tak válčili s německými tanky na koních. Proto pak neměli hlouček Charty 77, ale armádu Solidarity." Bohumil Doležal správně dekonstruuje: "Další mýtus: Poláci válčili s německými tanky na koních. Když tohle Polák od Čecha slyší, má chuť ho zfackovat, a právem. Koně patřili k výzbroji čs. armády stejně jako k výzbroji té polské (řekl bych že rozdíly ve výzbroji se nesmírně nafukují) a navíc koně proti tankům je zase jen líbivý mýtus, v němž je navíc obsaženo české pohrdání našimi severními sousedy." Ve skutečnosti se jednalo o nacistickou propagandu z bitvy pod Krojantami.

26. září 2008

Stát a revoluce

Lenin: "Демократия для ничтожного меньшинства, демократия для богатых, вот каков демократизм капиталистического общества." Vida, odkud se berou dnešní kritici demokracie.

A k tomu je zajímavé, jak stalinista Ioannes Pragensis překrucuje svého velkého učitele Lenina: "Ale bude to stát a bude to mít atributy státu," ačkoliv Lenin řekl: "Особый аппарат, особая машина "для подавления, "государство" еще необходимо, но это уже переходное государство, это уже не государство в собственном смысле, ибо подавление меньшинства эксплуататоров большинством вчерашних наемных рабов дело настолько, сравнительно, легкое, простое и естественное, что оно будет стоить гораздо меньше крови, чем подавление восстаний рабов, крепостных, наемных рабочих, что оно обойдется человечеству гораздо дешевле. И оно совместимо с распространением демократии на такое подавляющее большинство населения, что надобность в особой машине для подавления начинает исчезать. Эксплуататоры, естественное дело, не в состоянии подавить народа без сложнейшей машины для выполнения такой задачи, но народ подавить эксплуататоров может и при очень простой "машине", почти что без "машины", без особого аппарата, простой организацией вооруженных масс (вроде Советов рабочих и солдатских депутатов - заметим, забегая вперед) … Чем демократичнее "государство", состоящее из вооруженных рабочих и являющееся "уже не государством в собственном смысле слова", тем быстрее начинает отмирать всякое государство. " (zdůrazněno mnou)

A ještě o tom, co je to kommunism, což si absolventi VUMLu také pletou: "Но когда Лассаль говорит, имея в виду такие общественные порядки (обычно называемые социализмом, а у Маркса носящие название первой фазы коммунизма)…" (zdůrazněno mnou)

18. září 2008

Irracionalita

Přiznám se, že mne fascinuje vše bizzarrní, pokud je to opravdu bizzarrní. Není podle mne pochyb, že Leo Pavlát, který diskutoval na blogu Michala Semína, je skutečný Leo Pavlát a že tomu, co napsal, skutečně věří.

Diskutovat roli židů ve VŘSR nemá žádný smysl stejně jako diskutovat roli křesťanů či muslimů. Věřící s tímhle podnikem neměli vůbec nic společného.

Co se týká Židů, tak nikdo přeci netvrdí, že by se ve VŘSR angažovali z nacionálních důvodů. Pojem "židobolševici" naznačuje, že bolševici byli Židé, nikoliv, že bolševici byli židovští nacionalisté, tedy sionisté. S tím má Pavlát problém: "ve jménu komunistické ideologie se naopak Židé judaismu i židovské národní příslušnosti zříkali." Tak o tom jsem neslyšel. Kommunism měl k nacionalismu reservovaný postoj, ale nikoho odnárodňovat nechtěl.

Čistá židovská ethnicita. Co to má být? Každý přeci patří do toho národa, kam se sám řadí a k němuž ho řadí ostatní. Popíral snad Sverdlov svou národnost?

Je otázkou, zda se židovští kommunisté chtěli vymanit z židovského prostředí. Analysovat jejich vlastní percepci by bezpochyby bylo zajímavé. Já jsem o tom nic nečetl, jen anekdotu, že se Lenin se Trockým během VŘSR mezi sebou bavili německy: ""Taková změna, skrývat se před Pereverzevovou policií v jeden okamžik, a být u moci následující okamžik, Es schwindelt (to s jedním zatočí)." A doplnil svá slova vířivým posunkem ruky." Byl to citát Büchnera: "Jeder Mensch ist ein Abgrund, es schwindelt einem, wenn man hinabsieht."

Tvrzení, že Židé podlehli illusi, že komunistická ideologie jim dá rovnoprávnost, je častou výmluvou. Ve skutečnosti by jim rovnoprávnost dali i demokraté: liberálové i socialisté. Po únorové revoluci snad nebyli rovnoprávní?

Pokud Světový židovský kongress není representantem světového židovstva, čím je? A ano, Židé mají na VŘSR metafysickou vinu. Je znakem mravní vyspělosti národa, pokud se za své minulé zločiny dokáže omluvit. Židé se tak řadí po bok Čechům, kteří to rovněž nedokáží.

Závěrem musím přiznat, že mne fascinují ty hrátky se slovy: ""židobolševik" se stalo jedním z hesel pro vyhlazování Židů za 2. světové války nacisty", "Evropa má židovsko-křesťanskou civilisaci" apod. Jako kdyby slova byla vše a věci nic. Přitom už Shakespeare napsal: "Co růži zvou, i zváno jinak vonělo by stejně".

19. srpna 2008

Rozhovor s Pavlem Kohoutem

Dost velké zklamání. Ten člověk nepochopil nic. Výrok: "Ale ze všech zemí jsme měli [v 50. letech v roce 1968] nejmenší ztrátu. Největší ztráta této země byla normalizace." považuji za docela drzost za nesrozumitelný. Errata napsal Malý čtenář.

Lepší rozhovor.

Updated.

24. února 2008

Zapomeňte na 50. léta

V souvislosti s 60. výročím únorového putsche se opět množí články o 50. letech. Kromě toho, že jsou bezduché, nemají suché popisy kommunistického státního terroru (1948–1954, stovky mrtvých) pro současnost o nic větší význam než nacistická okupace (desítky tisíc mrtvých) nebo III. republika (tisíce mrtvých). Podstatný pro dnešek byl obyčejný kommunism (1956–1989), neboť právě v něm se definovaly mnohé stereotypy, v nichž žijeme dodnes.

Dokud budeme svou analysu kommunismu omezovat na 50. léta, která nebyla ničím jiným než revolučním vybočením z normality, nepochopíme z kommunismu a jeho významu pro dnešek vůbec nic podstatného.

23. listopadu 2007

Jak jsou ti největší kapitalisté vlastně překábatění marxisté

Jeden z největších propagandistů dneška, Pavel Kohout (že by už to jméno bylo poznamenané?), napsal vzpomínky na kommunism. V nich mimo jiné uvádí: "A ještě terminologická poznámka: 17. listopadu se nezhroutil komunismus, ten nikdy nebyl, protože jde o utopii, která nikdy fungovat ani nemůže. Ten den padl socialismus ve smyslu státem řízené ekonomiky, což by si měli pamatovat socialisté všech barev: rudí, hnědí i oranžoví. Ten den ráno jsem ještě vstával jako nevolník socialistického režimu; večer jsem již uléhal jako člověk, který má svobodu na dosah ruky. A který si ji už nikdy nenechá vzít."
Je vidět, že i takový tržní svazák, jako je Kohout, má MDH a VK v malíčku. "Komunismus, ten nikdy nebyl". A co tedy bylo? Socialism? A co mají ve Švédsku? Nepřekvapuje, že ČR se nachází v takovém marasmu, když nám vládnou fachidioté jako je Kohout.

11. listopadu 2007

Anarchism

motto: "Marxismus je dnes zcela marginální, okrajová ideologie - zatímco anarchistické myšlenky se staly nedílnou součástí popkultury a zajímají se o ně statisíce lidí, kteří o nich živě diskutují (například i prostřednictvím internetu) . . . Shrnuto a podtrženo: jediný, kdo může mít důvod snažit se spolu s marxismem a bolševismem strhnout na smetiště dějin i anarchismus, jsou pouze nějací komunističtí historici." Xchaos

Existují následující druhy anarchismu:
  1. individualistický (Max Stirner): egoismus. Blaho sebe sama je nejpřednější zákon.
  2. anarchokapitalism (Murray Rothbard, David D. Friedman): zrušení státu, vše se bude řídit pouze trhem a dobrovolnými vazbami.
  3. anarcho-syndikalism. Většinou jsou též anarchokommunisty, nebo anarchokolektivisty, ale mohou též být mutualisty.
  4. mutualism (Pierre-Joseph Proudhon)
  5. kolektivistický (Michail Bakunin): společenské vlastnictví, mzdy zůstanou.
  6. anarcho-kommunism (Carlo Cafiero, Errico Malatesta, Andrea Costa, Pjotr Kropotkin): mzdy budou zrušeny, každý si bude brát, co potřebuje.
K přečtení doporučuji wiki diskussi mezi vyčpělým establishmentovým historikem (Petr Kovář) a svěžím nezávislým anarchistou (Xchaos).

7. listopadu 2007

90. výročí kommunistického puče

Na wiki oslavují 90. výročí VŘSR tím, že dali na hlavní stránku naprosto příšerný článek Kommunism (protože marx-leninský, ba stalinistický: rozlišovací znamení mezi orthodoxním marxismem a stalinismem je stalinistická trivialisace marxistické periodisace dějin "otrokářským řádem" jako "společensko-ekonomickou formací"). Tak jim v oslavách pomozme tím, že se podíváme na zoubek článku Čtvrtá internacionála. Je to sice stěží více než pahýl, ale kommunistické ideologie je tam jak nastláno. S typickou wikipedickou lží se tam tvrdí, že "Podrobnější informace naleznete v článku Trockismus", ale tam, jak se může každý předsvědčit, je jich ve skutečnosti méně.

Na rozdíl od anglicky psaného článku Fourth International se příliš nezabývá dějinami tohoto obskurního spolku, nýbrž jeho ideologií. Do nebohých obětí wiki, kteří snad žijí v illusi, že tam najdou objektivní poučení, to hustí skutečně velkolepým stylem: "Trockého zjištění" (jako kdyby tento massový vrah byl schopen něco zjistit), "kritiku byrokracie deformovaných (stalinistických) stran" (Trockého trade-mark bez reálného obsahu), "v podstatě se ale historicky jednalo o dělnický stát" (naprosté ignorování sociálního složení kommunistické elity), "bylo zrušeno soukromé vlastnictví" (obludné účelové marxistické výrazivo), "v sociální revoluci (kde se jedná o změnu způsobu výroby a přechod moci z jedné třídy na druhou)" (bez kommentáře, není totiž třeba) a "výrobní způsob se nemění" (Jak by také mohl. Kommunism je přeci poslední "společenská formace". Amen.).

Autorovi textu dávám z marxismu-leninismu jedničku s hvězdičkou. VUML by absolvoval jako premiant.

7. srpna 2007

Ještě jednou Pilipův dodatek

Kommunistická Pravidla českého pravopisu z roku 1957 zavedla u všech cizích slov preferenci vulgárních tvarů, s výjimkou přípony -ismus, slov humanistické tradice: "filosofie, gymnasium, president, presidium a universita", slovech nezdomácnělých: např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných, např. Alois či Josef.

Výjimka pro slova humanistické tradice byla zrušena v roce 1974. Postkommunistická Pravidla českého pravopisu z roku 1993 zavedla vulgární tvary i tam, kde podle české orthoepie z vyslovovat nelze, tj. na konci slov: kurz (a jeho odvozeniny), dispenz, pulz (a jeho odvozeniny) a reverz. Dále zrušila poslední pozůstatky slov humanistické tradice tím, že zavedla psaní -izmus, Aloiz a Jozef, diskuze, dizertace, renezance, rezort a režizér.

Pilipův dodatek sice zvrátil postkommunism, ale před kommunism 1957 se nevrátil, takže jsou všude jsou preferovány vulgární tvary. Výjimku tvoří pouze:
  • -ismus, -smus a -sma: např. organismus, spasmus, tenesmus, schisma a charisma
  • slova, kde se jako spisovná připouští dvojí výslovnost, [s] i [z], a PČP 1993 uvádějí psaní dublet: diskuse, disertace, renesance, resort a režisér
Ve slovech kurs (a jeho odvozeniny), dispens, puls (a jeho odvozeniny) a revers žádná preference není stanovena, takže je možno se stejnou platností psát s i z.

13. června 2006

Kommunistické umění

Kommunismus je politický směr. Sice poněkud ztřeštěný, ale pokud je někdo kommunista, neznamená to, že by nemohl být dobrý mathematik, strýček nebo umělec.

Je to zřejmě jen náhoda, ale 5 největších českých literátů 20. století byli kommunisté: prosaici Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura a Milan Kundera, básníci Jiří Wolker a Jaroslav Seifert. A co ostatní kommunističtí umělci?

Úroveň tvorby Stanislava Kostky Neumanna je velice rozkolísaná, ale to, co napsal v 90. letech 19. století patří k tomu nejlepšímu, co tehdy v české poesii vzniklo. Vítězslav Nezval byl sice opportunista každým coulem, ale dokáže si někdo představit českou poesii bez básně Sbohem a šáteček? České divadlo bez Emila Františka Buriana?

Pavel Kohout byl odporný svazák 50. let. Nicméně umělec to je, a to alespoň v jednom znaku – v originalitě. Pozoruhodný vývoj prodělal Ludvík Vaculík. Samozřejmě, že ne všichni régimem fedrovaní měli patřičnou úroveň. Např. plagiátor Ivan Olbracht byl pisálek okresní úrovně. Konsumní literaturu Marie Majerové či Marie Pujmanové bych rovněž do umění neřadil. A už vůbec agitky Tomáše Svatopluka či Julia Fučíka.

Zkrátka a dobře: umění kádrování nesvědčí. O kvalitě díla rozhodují úplně jiné faktory, než to, zda byl umělec sukničkář nebo drzý na otce.