Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura. Zobrazit všechny příspěvky

9. listopadu 2008

Zlatý kompass

Philip Pullman je přední britský spisovatel fantasy. Je však nenáviděn klerikály, protože má realistický názor na náboženství a církev, který promítá i do svých knih.

1. listopadu 2008

Dekonstrukce Lustiga

Jaromír Slomek se svou proslulou rigorositou uvedl na pravou míru tvrzení Lustiga o Halasovi.

27. října 2008

5. nejhorší kniha 20. století

Americký paleokonservativní časopis The Intercollegiate Review sestavil 50+50 nejhorších a nejlepších anglicky psaných odborných knih 20. století (PDF). Jako 5. nejhorší vůbec vyhodnotil práci Johna Deweyho: Democracy and Education (1916): "Dewey convinced a generation of intellectuals that education isn't about anything; it's just a method, a process for producing democrats and scientists who would lead us into a future that "works". Democracy and Science (both pure means) were thereby transformed into the moral ends of our century, and America's well-meaning but corrupting educationist establishment was born."

18. října 2008

Krutě upřímné Uhdeho paměti

via Malý čtenář. Části: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12 a 13.

Úryvek: "Po cestě nás dohonil starý muž. Ještě v duchu vidím železný hák, který mu nahrazoval levou ruku. Pomohl mamince tlačit kočárek a vyprávěl: Rusové nejsou lidi. Všecky ženské z obce znásilnili. Odváděli je před očima jejich mužů."

4. října 2008

O Haškovi

František Drašner publikoval zajímavý text o Haškově návratu do Československa. Vysvítá z něj jasně, jak byl Švejk psán z nenávisti: "...pozoroval jsem Haška, jenž mne překvapil nápadnou horlivostí, kterou hleděl vyvolat dojem předválečného bohéma. Tím více nebyl. Jeho potutelné úsměvy pozbyly měkkosti a vábivé srdečnosti a zraky chytrácky mžouraly s posupným výsměchem. Haškova ústa chrlila zábavná slova, ale oči se zřejmě posluchačům vysmívaly. Jeho zjev i pohyby nabyly mnoho tvrdé hranatosti a v tváři zachvěl se mu občas opovržlivý úsměšek. I záchvěv mrzutosti chvílemi přeběhl Haškovým vzezřením. Tu se rychle napil. Pil nervózně, bez ustání, bez požitku, i napil se často několikrát za sebou, jako by chtěl odplavit jakýsi nepříjemný stav, jenž ho asi přepadal ve společnosti."

27. září 2008

Kapitál a Můj boj

Co je spojuje? Obě knihy jsou věnovány Wilhelmu Wolf(f)ovi.

15. září 2008

Kánon české literatury

Dlouhá léta pracuji na kánonu světové literatury. Proto mne zaujala Corwexova poznámka o současném středoškolském kánonu české literatury: "minimálně středními školami se táhne spíše mírně promýcený než obohacený kánon z dob ČSSR, a hlavně bych v jeho vyjádření viděl kromě povzdechu prostě upozornění na ošidnost kánonů, byť je třeba jejich utváření zrovna méně spjato se státní politikou. Vší tou suchopárnou postkoloniální, feministickou a podobnou literaturou na to téma se prokousávat nehodlám, ale snad se nikdo nebude tvářit, že dosazením Klímy a vyškrtnutím Majerové jsme získali nějaký definitivní panteon."

Je pozoruhodné, jak se literatura stále ještě učí po jménech, nikoliv po dílech. Jako kdyby všechna díla jednoho autora byla geniální, zatímco autor jedné knihy nestál za zmínku. Přitom Nejkrásnější svět se určitě v pubertě dá číst.

Tak tady jsou knihy mého zárodečného českého kánonu:
  1. Karel Hynek Mácha: Máj
  2. Karel Jaromír Erben: Kytice
  3. Božena Němcová: Babička
  4. Jan Neruda: Povídky malostranské
  5. Alois Jirásek: Temno
  6. Petr Bezruč: Slezské písně
  7. Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha
  8. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
  9. Jiří Wolker: Těžká hodina
  10. Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška
  11. Jaroslav Durych: Sedmikráska
  12. Vladislav Vančura: Rozmarné léto
  13. Karel Čapek: Povidky z jedné a druhé kapsy
  14. Karel Čapek: Ze života hmyzu
  15. Eduard Bass: Cirkus Humberto
  16. Vladimír Neff: Sňatky z rozumu
  17. Josef Škvorecký: Zbabělci
  18. Vladimír Holan: Noc s Hamletem
  19. Václav Havel: Zahradní slavnost
  20. Vladimír Páral: Milenci a vrazi
  21. Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
  22. Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Updated na základě diskusse pod článkem. Dětskou literaturu jsem po úvaze škrtnul. Patří do jiného kánonu.

30. srpna 2008

Mimosní kritika

Na základě Kapitánovy upoutávky jsem si přečetl Čulíkovu kritiku filmu Kameňák. Něco tak mimosního se jen tak nevidí. Pro ty, co film Kameňák neviděli, připomínám, že jsou to zfilmované vtipy, nic víc.

Vtip, aby byl sdělný, musí vycházet ze stereotypů svých konsumentů. Čulík kritisuje, že hrdinové nevedou politicky korrektní domácnost: "Při snídani v rodině Novákových manželka kmitá a připravuje všem členům rodiny jídlo – otec Novák si při tom nevzrušeně čte noviny. Typicky musí manželka vést domácnost a zaopatřit muže a zároveň přitom ještě vykonávat odbornou profesi. Otec si stěžuje, že matka řádně nevaří. Jaksi očekává, že protože je matka, bude vařit." Těžko si představit, že by politicky korrektní domácnost působila uvěřitelně. Ledaže by to byl humorný záměr, ale tím by film přestal být pouhou sbírkou vtipů a dostal by vyšší cíl.

Se symptomatickou ignorancí se Čulík diví: "Film je v tomto smyslu svou charakterizací nedůsledný – pokud totiž Novák manželku nenávidí, proč se s ní miluje?" Inu proto, že celá řádka vtipů se odehrává po souloži a režisér nevěděl (nebo možná nechtěl), jak tam soulož dostat jinak.

Kapitán píše: "Musím říct, že jsem se jeho čtení jsem se bavil minimálně stejně dobře, jako při filmu samém." Vzhledem k tomu, že mám jiné ustrojení než Kapitán, jsem měl při obém spíše pocit trapnosti.

24. srpna 2008

Máchův záhadný dopis

A k náladě okurkové saisony ještě jeden text, Máchův dopis příteli o cestě na hrad Houska, kterou podnikl v r. 1836.

13. srpna 2008

Brak

K 10. výročí e-mailové polemiky o braku s Martinem Manišem

Vždy jsem zastával názor, že literatura se dělí na 3 druhy: uměleckou, komerční a brak. Martin Maniš mne přesvědčil, že jsou pouze 2 druhy: umění a brak. Je to proto zajímavé si ex post přečíst článek patrně pseudonymního Milana Černého, který zastává mou původní thesi. Jsou tedy Neff a Viewegh uměleckými autory, nebo autory braku? Otázka zůstává otevřena.

5. srpna 2008

Turnerovy deníky a Sprcha

Aby měl p. Juchelka kde diskutovat, zakládám tento post. Opět se ukazuje, jak je ZMP napřed. OS zde psal o Turnerových denících již 23. května 2008. Tehdy jsem si z nich přečetl ukázku. Na svém názoru, že je to sračka, nehodlám nic měnit. Nicméně zakazovat to je již jiné kafe. Budeme zakazovat každý škvár? A proč? Jen proto, že je antisemitský?

Na Sprše se probrali teprve 3. srpna 2008, zřejmě pod vlivem Týdne, a rozproudila se tam zajímavá diskusse.

11. července 2008

Co a jak číst

Jak je vidět na blogu Malého čtenáře, je četba bellettrie ušlechtilá zábava. Magnus Maximus si ale myslí opak a ve svém rozhorlení nepřesně čte texty. Nepsal jsem, že 75 knih přečetl v originále, nýbrž jen to, že jejich autoři nebyli Češi.

Jinak je čast číst a čas přemýšlet. Teď je, myslím, čas číst. Duchovní roztříštěnost je sporná. Domnívám se, že je to opak fanatismu a představy, že mám jednou pro vždy o všem jasno, ale mohu se mýlit. Alogičnost je pouhý Magnův předsudek pramenící z toho, že mám na mnoho věcí radikálně odlišné názory než on.

Člověk bellettrii nečte pro myšlenky. Člověk ji čte pro příběhy, pro podobenství. Proto je také Bible příběhů plná. Filosofické texty jsou sice plné myšlenek, ale také často jalových spekulací o počtu andělů na špičce jehly. K čemu nám jsou ustavičné ontologické dohady?

28. června 2008

Karl May II

Můj citát Martina Maniše nevzbudil žádnou pozornost. Proto ocituji Jana Skácela: "Kdo to byl Karel May? Každý, kdo v mládí spolykal všech 65 svazků tohoto pilného spisovatele, odpoví bez rozpaků: Karel May byl trojjediný. Skládal se ze spisovatele Karla Maye, v některých vydáních dra Karla Maye, a ze dvou vlastnoručně napsaných a vymyšlených hrdinů. Old Shaterhanda a Kara ben Nemsiho … spisy Karla Maye nutno čísti před dosažením třinácti let. Nutno je čísti za mřížemi dětství. byly vydumány ve vězeňské cele a říkejte si co chcete, i dětinský náš věk je ve skutečnosti jakýsi krásný kriminál. Chceme se z něho za každou cenu dostat; až zmoudříme, rádi bychom se třeba na chvíli vrátili, ale mříže jsou z druhé strany. Ba ani my, staří ctitelé Karla Maye, májovky nečteme. My si je vzpomínáme."

20. června 2008

Co se píše jinde

Jeden z nejvíce populárních českých bloggerů je D-FENS. Důvodem jeho popularity je mimo jiné i to, že jeho texty mají literární kvalitu, jako tato poprava JXD, který je legendární junkie.



J. X. Doležal a Klokánek.

14. června 2008

Baron Prášil na wiki

Když Marcel Duchamp v roce 1917 vystavil Fontaine, navždy tím změnil umění. Před tím bylo cílem umění krása nebo vystižení skutečnosti, od té doby je hlavním cílem originalita.

Důsledkem je, že umění je spatřováno i ve věcech (v textech), kde by ho před tím nikdo neviděl. Patří k nim i produkce barona Prášila české části původní wikipedie, jímž je Jan Kopecký vulgo Dr. Dr. Jan Berwid-Buquoy. Je to jeden velký happening.

Pokud máte chuť pobavit se zápasem Jana Nepomuka Alberta Berwida-Buquoye z Ellgutu s cynickým Pospíšilem, přečtěte si článek Jan Bervida a diskussi k němu. Dokazování, jak Bervida byl ministrem a armádním generálem, nemá chybu. Připomíná Hedvíčkovo dokazování členství Václava Havla v KSČ. Stejně tak diskusse o vojenském významu kluzáků. Je to střet obou protilehlých stran, neschopných vžít se do druhého, který těmto textům přidává neodolatelnou komiku.

Ještě možná lepší je autobiografie. Člověk sice obdivuje Postrachovu vytrvalost a zaťatost, ale přesto fandí gentlemanskému šlechtici. Navíc, z hlediska wikipedie je pan z Ellgutu v právu: Co je psáno, to je dáno; zpochybňovat to je nepovolený původní výzkum.

3. června 2008

Rozbor Milana Kundery

Když Jan Lopatka přirovnal Milana Kunderu k Pitigrillimu, udal tím tón, který se mezi pražskými intelektuály udržuje dodnes.

Zajímavé

Dvě krátké povídky z doby kommunismu a navrch kritika Kundery.

11. května 2008

Poesie a prosa

Václav Bělohradský (2006): "Málokdo by se dnes dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopisy Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem. - napsal Roman Jakobson v proslulé stati Co je poezie. Dílo Boženy Němcové je nepodstatné, je spjato s mýty obrozenecké doby; to podstatné vyjádřila v dopisech milovanému příteli. Ty přetrvaly chatrný estetický projekt jejího díla i chápání svého adresáta a otevírají nám cestu k hlubšímu porozumění dramatu tvůrčích žen v 19. století; odhalují něco podstatného z dějin "gendru žena" ve střední Evropě. Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy.
Jakobson také vypráví, jak Lva Nikolajeviče Tolstého pohoršilo, když Puškin napsal o jedné a téže dámě verš Pamatuji se na divukrásný okamžik - ty zjevila ses přede mnou jak prchavá vidina, jako génius čisté krásy a v dopise příteli pak: Dnes jsem s pomocí Boží mrdal Annu Michajlovnu. Je ten verš pod ochranou "estetického projektu autora", zatímco pasáž z dopisu byla právem hozena do smetí?
Jaroslav Hašek odhaluje napětí mezi básnickým dílem a prózou života stručným rozborem dopisu nadporučíka Lukáše paní Kakonyiové. "Přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění…" - napsal nadporučík básnicky; "zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně…" - pomyslel si prozaicky.
Myslím, že z Čapkova literárního odkazu přežije jen Obyčejný život a Život a dílo skladatele Foltýna. Oba romány vyprávějí o životech, v nichž se smetí míchá s dílem: zaměstnanec státních drah odhazuje do smetí své verše z mládí, za dílo považuje svůj spořádaný život, ale jakýsi literát ty verše vyhrabal a nalezl v nich převratný smysl. Skladatel Foltýn je spalován "estetickým projektem", ale jeho dílo je jen slátanina pospojovaná z ukradených melodií, z nichž některé jsou krásné.
Tvrdým jádrem epochy prozaických poměrů je neoblomný fakt, že smysl díla se ukazuje jen v troskách estetických projektů autorů.

Exulant Milan Kundera například vynalezl velkolepou past na své západní čtenáře - střední Evropu. Zástupy čtenářů v ní chycených začaly číst ve Francii nepříliš známé středoevropské autory, Brocha a Musila především, a stávaly se tak modelovými čtenáři Kunderových textů. Svět, v němž se v polovině 70. let romanopisec Kundera ocitl, byl vystavěn z myšlenkového panelu bipolarismu, čtenáři hledali v dílech z "východní Evropy" svědectví o životě za železnou oponou, nic víc. Kundera to zpolitizované čtení vyvrátil vynalézavou strategií - interpretoval "východní Evropu" jako jakousi zradu na Evropě, pouhé imaginární místo vytvořené sovětskou vojenskou mocí, které v dějinách evropské civilizace neexistuje. Existuje Rusko se svými démony a se svou velkou literaturou, a pak střední Evropa se svými úředníky a mnohonárodní kulturou. Už slovo "střední" metaforicky rozvrací myšlenkový panel bipolárního světa: střední Evropa je "unesená Evropa", podstatný kus evropské kultury, odhozený po válce do smetí.
Zmizení střední Evropy z paměti Evropanů se tak stalo vinou, zradou na sobě samých, od níž se západní čtenáři Kundery snažili očistit. Myšlenkový panel Východ - Západ pukl a za ním se objevila Evropa Kafky, Freuda, Krause, Wittgensteina, Brocha, Musila, Haška, k níž autor Kundera v očích svých západních čtenářů začal patřit - a stal se tak autorem modelovým. Boj, který Milan Kundera svedl s bipolárním panelákem, je velký dar evropské kultuře."