Zobrazují se příspěvky se štítkemMedia. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMedia. Zobrazit všechny příspěvky

15. února 2016

Příběh iráckých křesťanů

Kateřina Sienská napsala nesmírně důležitý článek o mediální manipulaci. Zatímco většinou jsme svědky manipulace neúspěšné, např. rvačky v Thunovské ulici, kde vysvětlení BIS o slávistických hooligans věří jen establishment, zde ostudným reportážím FTV Prima (první a druhá) uvěřili i plebejci, včetně jejich tribunů jako je Markéta Šichtařová.

V čem je rozdíl? V předporozumění publika. Jak říkal TGM, některé stinné stránky máme v sobě všichni; jedná se theologickým výrazem o dědičný hřích. Patří k tomu i xenofobie. Jak se s ní vyrovnáváme, se liší. Sluníčkáři ji přeměňují na pocit viny a ten pocit viny transformují do chování, které ohrožuje nás všechny strategií Nahrazení (angl. Replacement). Většina lidí však xenofobii vytlačí do nevědomí. A pokud na ni manipulátor citlivě udeří, má vyhráno.

Proto musím Kateřině Sienské poděkovat, že sepsala fakta, která manipulaci jasně dokládají. Je teď na svědomí každého z nás, zda dá přednost racionalitě, anebo tomu temnějšímu v sobě.

4. února 2016

Manifest svobodné kultury

Prohlášení

Název skupiny Svobodná kultura je inspirován vládním šmírovacím a propagandistickým projektem Nenávist k svobodné kultuře (angl. Hate Free Culture). Od anenských patentů (26. července 1913), tedy více než sto let, vládnou zoufale nekompetentní vlády. Po I. kole presidentské volby (12. ledna 2013) se kvalita establishmentu v podobě vládnoucí elity ještě zhoršila. V II. kole realistický kandidát, zástupce staré levice Miloš Zeman, porazil idealistického kandidáta, neokonservativce Karla Schwarzenberga. Spor mezi pravicí a levicí však nehrál žádnou roli; rozhodující byl střet realismu (plebejců) a idealismu (vládnoucí elity). Je zajímavé, že je široce kritisován Sputnik ruské vlády, naproti tomu americká vláda a její Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, nikoliv. Protože media vyžadují jednoduché označení stoupenců nějakého hnutí, je tím slovem svobodomyslní.

Spojenci

Lze k nim řadit všechny realisty: od palekonservativců (Petr Hájek), přes liberály (Tomáš Pajonk) až po staré levičáky (Stanislav Křeček). Co se týká medií, neexistuje dobré zpravodajství, nicméně více než velká trojka (AP, Reuters a AFP) má k objektivitě blíže alternativa: Press TVAl Jazeera English nebo RT.

Soupeři

Jsou to všichni idealisté: od neokonservativců (Pavel Šafr), přes pravdoláskaře / progresivisty (Jindřich Šídlo) až po nové levičáky (Alexandr Mitrofanov). Idealistickou propagandou jsou poznamenány zprávy velké trojky i ČTK.

Idealistům a politickému idealismu má čelit nový server Svobodná kultura, kde bylo v průběhu roku 2015 předpřipraveno 12 článků. Pěkné počtení!

8. ledna 2015

Globální tiskové kanceláře

Zřejmě poprvé byl tento fenomén analysován v roce 1981. Od té doby se situace (PDF, za přečtení stojí zejména pp. 42–3) změnila, vinou úpadku UPI. Velká trojka nyní zahrnuje: americkou AP, která je družstvem US médií a které založil Moses Yale Beach, britské Reuters, které jsou soukromé a které založil Julius von Reuter, a francouzskou AFP, kde má kontrolní balík Francie a kterou založil Charles-Louis Havas (pořadí je podle významu i podle obráceného data vzniku, tj. od nejmladší po nejstarší). Jsou zodpovědné za drtivou většinu zpráv, které každý den konsumujeme. Tvoří základ veřejného mínění Západu svým výběrem faktů a nepřímým hodnocením na základě mainstreamových hodnot, které však nelze zaměňovat se stranictvím. Všechny ostatní tiskové kanceláře jsou jen regionální jako TASSDPA či EFE, anebo národní jako ČTK.

1. prosince 2014

Nový design Britských listů

K 25. výročí 17. listopadu 1989 dostaly Britské listy po 13 letech nový design. Je sice standardnější, ale hlavní stránka mi přijde mnohem méně přehledná než ve starém layoutu. Zajímavostí je, že ani tentokrát Jan Čulík nesplnil svůj slib, že obnoví diskusse k článkům.

6. října 2013

Vzbuzení veřejného pohoršení

Většina skutkových podstat přestupkového zákona není široce známa ani právníkům. Ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) („Přestupku se dopustí ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení.“) k nim však nepatří, to by měli znát i laici. Podrobně bylo popsáno v rozsudku NSS čj. 2 As 69/2003–50 (PDF).

Čeští novináři jsou však ignoranti, takže neznají ani to. Výraz „atteinte à la pudeur publique“ tak „přeložili“ jako „porušování dobrých mravů“, což je naprostý nesmysl, protože dobré mravy jsou pouhý korrektiv v soukromém právu. Přitom výraz atteinte à la pudeur publique, doslova ohrožení veřejného studu, není nic jiného než opis starého známého outrage public à la pudeur. Jediný rozdíl je, že v Maroku to není jen přestupek, ale přečin.

Je zajímavé, že v jiných zemích takoví ignoranti nejsou, tento delikt umějí přeložit správně: violating public decency nebo Erregung öffentlichen Ärgernisses.

29. září 2013

Právní hlídka

Jedním z důvodů, proč tištěné noviny mají stále menší náklad, spočívá v jejich nekvalitě; jednoduše nepřinášejí to, co by od nich čtenáři chtěli. Proč třeba žádný český deník nemá právní zpravodajství? Nejlepší český právní novinář, Tomáš Němeček, měl právní rubriku v Lidových novinách, ale ta byla kommentováním. Nevím, co komu brání, aby deník jednou za týden přinesl annotaci všech meritorních rozhodnutí všech 3 nejvyšších soudů. Zkusme to místo nich:
  1. NSČR – za poslední týden zveřejnil 31 rozhodnutí. Nejnovější jsou z 18. 9. 2013.
  2. NSS – za poslední týden zveřejnil informaci o 123 rozhodnutích, přičemž nejnovější je z pátku 27. 9. 2013 a v informacích jsou chyby (zřejmě chybné OCR cizích rozsudků). Odkaz poskytnout nelze, neboť to web NSS neumožňuje. První zveřejněná rozhodnutí (ne toliko informace) pocházejí z 20. 9. 2013, ale pouze některá. Problém je v tom, že rozhodnutí jsou zveřejňována chaoticky, takže ani rozhodnutí třeba z 2. 9. 2013 nejsou dodnes zveřejněna všechna. To je chronický problém NSS.
  3. ÚS – za týden nezveřejnil žádné rozhodnutí. Zveřejňování rozhodnutí je naprosto chaotické; čísla rozhodnutí nejsou zvyšována chronologicky. Poslední 5 rozhodnutí nepřerušované řady: 8066380662806618066080659. Datum rozhodnutí/vyhlášení (správně by se nemělo lišit) je u všech zřejmě 11. září 2013. Na to, že je dnes 29. září 2013, to znamená 18 dní zpozdění. Mimosystémovou výjimkou jsou 2 rozhodnutí: jedno bylo vyhlášeno 16. 9. 2013 (ačkoliv bylo vydáno již 3. 9. 2013) a druhé 19. 9. 2013 (ačkoliv bylo vydáno již 15. 8. 2013).
Jak tedy postupovat?
  1. NSČR – lze vybrat meritorní rozhodnutí zveřejněná v posledním týdnu. Lze si je i snadno exportovat. Problém je, jak rozlišit meritorní a processní rozhodnutí. Cum grano salis lze uvažovat pouze rozsudky, kterých bylo 9.
  2. NSS – lze vybrat meritorní rozhodnutí zveřejněná v předposledním týdnu. Problém je, že je to dosti pracné, protože web NSS příliš neumožňuje smysluplné třídění. Navíc jich je málo; většina tak nových rozsudků dosud publikována není. Takže výběr doby by měl znít: předpředposlední týden. Tehdy bylo vydáno 34 rozsudků, nicméně většina meriotorních má opět problém s publikací. Proto jako optimum se jeví týden, který byl před 3 týdny, přičemž však od 2. 9. 2013 do 9. 9. 2013 nebyl vydán žádný rozsudek – zřejmě výjimečná situace.
  3. ÚS – stejně jako u NSS. V týdnu od 2. 9. 2013 do 8. 9. 2013 bylo zveřejněno 6 nálezů.

6. dubna 2013

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

31. března 2013

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

4. června 2012

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:
  1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
  2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
  3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.
Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)

18. ledna 2012

Z Deníku Referendum vane duch 40. let

Je to duch nesmiřitelného boje s Němci, Maďary, zrádci a kollaboranty, jak zní dobový výčet. V čele tohoho úsilí stojí František Kostlán, představitel nepřátel svobody a vůdce extrémistů mezi progressivisty. Jeho poslední obětí je Petr Kočí, který měl tu drzost, že stejně jako kdysi Kamill Resler si troufnul dodržovat advokátní ethiku a opravdu hájit svého klienta. Něco podobného tito inkvisitoři neodpouští. Resler hájil K. H. Franka, takže byl obhájce nacistických zločinců a vyloučen z Advokátní komory. Kočí hájí Lucii Šlégrovou, takže je podle Tomáše Němečka advokát nácků a podle předsedy ústavního soudu (sic!) má být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nihil novi sub sole.

Kde se vlastně bere nenávist ke všemu odlišnému, ať jsou to neonacisté (u progressivistů obecně), jejich obhájci (u Jeronýma Janíčka) nebo dokonce obhájci obhájců (u Tomáše Němečka)? Je to především vinou totální intolerance k jinakosti. A na Františku Kostlánovi si můžeme demonstrovat další aspekty, především ignoranci.

Petr Jedlička napsal text o Maďarsku, který je plný nepřesností. Platnost nebo účinnost, Maďar nebo Maďaři, dodatek nebo organický zákon, vše je jedno. Je to jen essay, tak nač se namáhat s náležitými pojmy. Jenže plést si hodiny a holínky se nevyplácí. Tak i František Kostlán naprosto netuší, co je to námitka podjatosti, přestože v obou svých textech (Naši civilizaci ohrožuje ztráta kritického rozumu a stádnost a Soudní znalec Mazel skončil. Atmosféra ve společnosti se kvapem blíží extremismu) o ní píše.

Tak buďme světlem v temnotách a osvětleme Kostlánovi to, co by měl znát už ze střední školy. Podjatost není urážka; být nepodjatý neznamená vyznamenání. Podjatost je pouhý processní institut, který vyjadřuje, že dotyčný oprávněný rozhodovat má v konkrétní věci poměr k osobě či k věci, takže není nezávislý nebo nestranný. Co z toho vyplývá? To, že podjatost se uplatní toliko v právu. Kostlánovy bláboly o historicích, politolozích či sociolozích jsou tudíž zcela mimo mísu. Podjatý může být pouze ten, kdo rozhoduje, tedy soudce či soudní znalec. Kostlánovy nesmysly o podjatých advokátech svědčí jen o tom, že není schopen pochopit rozdíl mezi podjatostí a konfliktem zájmů. Podjatost není obecná, nýbrž v posuzované věci. A konečně vyloučení podjatého soudce či znalce, není rozhodnutí, ale pouhé opatření. Jeho smyslem je fairness processu, tedy opět věc, která je nepřátelům svobody zcela cizí, protože vyloučení znalce Mazla, sekáče, který pomohl usvědčit vítkovské vrahy, berou úkorně. Co na tom, že znalec má být zcela neutrální a nikoliv spolupracovník obžaloby?

Na druhou stranu má Kostlán pravdu, že podjatí jsou všichni. Nicméně, vyloučen pro podjatost je toliko ten, u něhož zájem na nepodjatosti převáží jiné zájmy. Takže vzhledem k tomu, že ve vztahu k nacismu jsou podjatí všichni Češi, nelze je u českého soudu vyloučit. Stejně tak u znásilnění nelze zohledňovat pohlavní solidaritu, protože neexistuje nestranné třetí pohlaví. Ve sporných případech se hodnotí míra podjatosti. Je-li nízká, např. věková solidarita, dá se přednost zákonnému soudci před zohledněním podjatosti.

Jak se uplatňuje námitka podjatosti? Vznese se podezření, že dotyčný orgán je podjatý a jaké indicie (tedy nikoliv důkazy, které jsou nutné pro rozhodnutí) tomu nasvědčují. Vzhledem k tomu, že nic nebrání jednoho znalce nahradit kterýmkoliv jiným, mělo by se námitce podjatosti spíše vyhovět než nevyhovět. Zatímco být znalcem v konkrétním processu není lidské právo, právo na spravedlivý process, tj. nebýt posuzován podjatým orgánem, jím je. Proto je lepší, když je vyloučen nepodjatý, než když rozhoduje podjatý.

Zjišťovat, zda je někdo Židem, nejde, jak si Kostlán plete, protože národnost není objektivní, ale subjektivní. Proto soudce nemá zjišťovat, zda u námitky podjatosti z ethnických důvodů v případě řízení o ethnické záležitosti je znalec příslušníkem ethnika, ale zda se jím cítí být nebo zda jsou zde okolnosti, které tomu nasvědčují. Pokud ethnicitu zjistí, je podjatost v případě antisemitismu automatická s ohledem na studie na dodnes trvající traumatisaci Židů holocaustem (např. V. D. Volkan, G. Ast, W. F. Greer: Third Reich in the Unconscious. Brunner-Routledge, New York 2002 nebo H. Epstein: Children of the Holocaust. G. P. Putnam's Sons, New York 1979).

Stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Mazel nebyl nezávislý, protože měl zvláštní poměr k policii. Nebyl nestranný, protože jeho posudek vykazoval závažné vady: Spetl si vyvolenost jako označení establismentu s vyvoleností jako označení židů. Kdyby nebyl podjatý, tak by si ho najímali i lidé obvinění z verbálních trestných činů. To se, pokud vím, nikdy nestalo.

Zjišťování ethnicity neodporuje Listině. Proč by mělo? Halacha, včetně jejího konceptu dědění židovství po matce, není protiústavní. Patentní hloupostí je proto Kostlánovo tvrzení: "Vylučovat z něčeho či odněkud lidi na základě jejich národnosti, rasy či náboženského vyznání je pochopitelně protiústavní." Kostlán si přečetl Listinu a nepochopil ji. Nekatholík nemá možnost stát se katholickým knězem a nikomu a ničemu to nevadí. To jen Kostlán zbožšťuje ethnicitu a religiositu. Ale není tady člověk pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Navíc ano, Listina zaručuje lidská práva bez ohledu na politické smýšlení, zda je dotyčný neonacista či progressivista. Ale nezaručuje tak všechna oprávnění. Diskriminovat v soukromých vztazích je plně legální, jinak by si Kostlán musel povinně vzít za manželku třeba neonacistku nebo přestat nenávidět Hrad.

Na závěr můžeme souhlasit s Františkem Kostlánem: V celé nahotě se ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. A nejsmutnější na tom je, že lidská práva upírá neonacistům i předseda ústavního soudu, který, kdyby svou funkci vykonával řádně, měl být jejich prvořadým ochráncem.

Update: Kostlánův recyklovaný článek

13. listopadu 2011

Petrnoušek v. Shameti

Vzhledem k tomu, že pravdoláskovní media jdou po Dobešovi jako slepice po flusu, dostal se spor Petrnoušek v. Shameti na přední stránky novin. Oč jde? Učitelka francouzštiny, Arjana Shameti, vystoupila v České televisi a v rámci pořadu Jílkové Máte slovo dne 27. 10. 2011 kritisovala svého nadřízeného, Pavla Petrnouška, za sexuální výchovu.

Petrnoušek je autorem kontroversní kapitoly v příručce sexuální výchovy, která je známá především hrou Kompot (v ostatních kapitolách jde o stokrát převařenou vodu). Petrnoušek po vystoupení Shameti v televisi jí navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou. Dále se zprávy liší, zda na ní podá žalobu na ochranu osobnosti nebo udání pro pomluvu. Dobeš se učitelky zastal a na školu poslal školní inspekci.

Co se týká sexuální výchovy, jedná se o dávný marxistický projekt. Jak v pořadu přiznal stínový ministr školství za ČSSD, Marcel Chládek, cílem této strany jsou jednotné rámcové vzdělávací projekty. Sexuální výchova se má soustředit na objektivní technikálie jako prevenci před mravnostní zločinností, předčasným sexuálním životem a jeho nechtěnými následky. S tím korresponduje názor: „Jsem toho názoru, že většina žáků je spokojená, že se sexuální výchova řeší ve škole a ne doma.“ Opponenti zdůrazňovali, že si nedospělci přejí vztahovou sexuální výchovu; technikálie se dají nalézt v kdejaké publikaci, časopise či na Internetu. Vychovatel by měl být externista. Konservativní odpůrci nechtějí sexuální výchovu ve školách vůbec, neboť mají za to, že sexuálně vzdělávat má rodina. Jako kompromis jsou ochotni tolerovat, že bude více modelů, přičemž každá rodina si bude moci vybrat, jaký model školní výchovy pro své děti bude chtít.

Pozoruhodné je, že ačkoliv koncept trestného činu pohlavního zneužívání vychází z toho, že nedospělec nedokáže říci svobodně ne, u pohlavní výchovy se naopak předpokládá, že říci svobodně ne dokáže.

Petrnoušek v sexuální výchově podniká a podle svých slov si tím vydělá 20 000 Kč ročně. To otevírá otázku svobody projevu veřejnoprávních zaměstnanců. Smí podřízený veřejně kritisovat svého šéfa za střet zájmů? Podle mého názoru ano. Veřejný sektor je něco zcela jiného než soukromý, kde by veřejná kritika ohrozila podnikání zaměstnavatele. Ve veřejném je hlavní veřejný zájem, tj. oprávnění veřejnosti vědět, co se za jejich peníze děje.

O celém sporu bych asi nereferoval nebýt informativního článku Martiny Procházkové, která v typicky českém mediálním kompediu cituje názory různých aktérů. A to je zajímavé, protože to o nás hodně vypovídá. Je zjevné, že Pravda a láska usiluje o ostrakisaci konservativní učitelky: „Je tu jediná učitelka, která se mnou normálně komunikuje, zbytek přešel do vykání“. Je otázkou, nakolik je ostrakisace učitelským sborem výrazem typicky české konformity ke svému nadřízenému. Na straně progressivistů je i David Vodrážka, bývalý místopředseda mladočeské ODS.

Jasně vysvítá symptomaticky česká intolerance, zde ke konservativcům. Cílem je mít na všechno jeden názor – ten jediný správný: „Nelíbí se nám, co paní učitelka o řediteli v médiích řekla. Je to lež a ve skutečnosti je to všechno jinak, než jak to nyní vypadá.“ Kritika je nepřípustná: „Pan ředitel byl zbytečně haněn a napaden.“ „Paní učitelka použila pár slov vytržených z kontextu, které nyní ovlivňují celý národ.“

Zvláště radikální progressivisté vyžadují sebekritiku: „Paní Shameti je naprosto osamocena. Nejhorší ale na tom je, že si žádnou chybu nepřipouští a chová se, jako by se naprosto nic nestalo. Nechápe nás.“ Příznačné pro tyto lidi je neschopnost porozumět sdělované informaci či možná nevnímání sdělovaného. Když Dobeš nazval Shameti ombudsmankou menšinových žáků, konkrétně tří dívek, Franicová to překroutila na ombudsmanství všech žáků. Až kommunistické je diktování emocí: „Neznám dítě, které by mělo paní učitelku rádo, naopak neznám dítě, které by nemělo rádo pana ředitele.“

28. října 2011

Umí Čulík vůbec anglicky?

Když si člověk čte Čulíkovy překlady z Guardianu, tak mu to občas nedává vůbec smysl. Příkladem je věta: „To, že tyto záběry podstatnou měrou narušily běžné zásady editorského vkusu a praxe, dokazuje skutečnost, že proti nim intenzivně protestují četní čtenáři deníku Guardian i uživatelé internetových stránek BBC, píše v deníku Guardian Mark Lawson.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Tak jsem se podíval na to, co Mark Lawson opravdu píše: „The sense that these images significantly extended journalistic incursions across the historical borders of editorial taste is underlined by the intense objections on media sites, including the Guardian and the BBC.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Překládat sloveso to underline jako dokázat je absurdní. Ve skutečnosti neexistuje jednodušší sloveso k překladu. To underline znamená podtrhnout, v přeneseném významu stejně jako v angličtině zdůraznit. Jak Čulík přišel na dokázat, nedokážu rozhodnout. Žije ve Skotsku desítky let, takže anglicky by měl umět dokonale. Tak proč tento nesmysl? Zřejmě je to nějaký důsledek jeho osobnosti.

11. září 2011

Úpadek blogů

Kromě blogů, které nemá cenu číst jako celek, existují blogy, které nezvádly kommunikaci se svými čtenáři v diskussích (kommentářích). Je to Jiné právo Michala Bobka a Jana Komárka a oba blogy Tomáše Peciny, Slepecká hůl a Παραγραφος. Není náhodou, že všechny 3 jsou na Bloggeru, který má redakci kommentářů jen krajně omezenou (v podstatě lze jen smazat nežádoucí kommentář a zpřísnit přístup ke kommentování na předem dané skupiny: autorů blogu, přihlášené do Google, přihlášené do poskytovatele identifikace a neomezený přístup).

Nicméně nemalou část viny má i redakční politika: Na Jiném právu je naprosto zmatená. Příspěvky jsou moderovány a musí se vyplňovat CAPTCHA, na druhou stranu moderací projde prakticky cokoliv. Výsledkem je, že diskusse neprobíhá plynule a že mnoho lidí si rozmyslí, zda svůj text svěří moderaci s neznámým výsledkem. Kommentáře tam pak okupují právní dilettanti Mirek „Fortuna“ Vorlický a Saxána. Původní kmenové autory to přestalo bavit a dlouhé týdny (od 16. 8. 2011) tam nenapíší ani článek, natož kommentář. Zásadní rozdíl oproti situaci v roce 2006 nebo 2007.

Problém Tomáše Peciny je jiný: Na jeho blog může prakticky kdokoliv napsat cokoliv (s výjimkou zjevného trollingu). (Nedá mi než poznamenat, že jeho politika na LW byla opačná: Mazal i zcela nezávadné příspěvky těch, kteří byli natolik poctiví, že nezměnili svůj nick poté, co byli z LW vyhoštěni.) Výsledkem je, že značnou část kommentářů okupují anonymové bez informační hodnoty – syndrom Novinek – stylem à la Astr. Přitom, jak ukazuje příklad Iuridicta, zrušení možnosti anonymních (tj. nepřihlášených) přispěvatelů tento server plně ochrání před standardními vandaly (trolly v to pochopitelně nepočítaje).

Závěr: Všechny tři blogy jsou i nadále přínosné. Jejich diskusse ale nikoliv, a proto je vyhazuji z RSS čtečky, neboť hledat zlato v takovém množství hlušiny je ztráta času.

4. září 2011

Smysluplnost blogů

Není žádným tajemstvím, že Lucerna wikipedie je mentálně závislá na dědictví diskussních fór Britských listů – Sprchy – Vrby. Zlatá éra Sprchy byla v letech 2003–5, takže je nejvyšší čas se od ní osvobodit. Co se ze Sprchy zůstalo? Blog Kapitána Nema Nautilus a blog dvojky Vodník – JzP Discussion Speed. Oba jsem zatím měl v RSS čtečce, ačkoliv jejich přínos je čím dál víc záporný. Čím se oba blogy vyznačují? Konspiračními theoriemi a stokrát vyvrácenými nesmysly. Jsou to takový Zvědavec, CFP nebo OM light.

Kapitán a Vodník jsou zhruba stejně staří a přes nepodstatné rozdíly v názorech (Kapitán je militantní atheista, zatímco Vodník je ruskopravoslavný) sdílejí oba stejné myšlenkové schema: Všemu rozumí nejlépe. Nechtějí doopravdy diskutovat, nýbrž kázat. Mají o všem jednou pro vždy jasno, nějakými fakty se nenechají mýlit. Západní zvyklosti, např. respekt, nehodlají dodržovat. Neustále koketují s marxismem–leninismem. Zkrátka, postkommunism ve vší nahotě. Ukažme si to na příkladech:

Kapitán na počátku září 2011 publikoval hned 3 články. První je republikace blábolu ještě ze Sprchy, kde klade rovnítko mezi žoldáka/žoldnéře a professionálního vojáka. Co na tom, že jsem na LW publikoval serii hned 6 článků, kde jsem jeho pojetí uvedl na pravou míru. Kapitána nepoučí nikdy nic. A proč je Kapitánovo rovnítko nesmyslné? Ne pro nějaký přepjatý originalism, jak by k němu sáhnul Vodník, ale proto, abychom se domluvili. Pokud by žoldák/žoldnéř a professionální voják byla synonyma, tak bychom jeden z nich nepotřebovali. Jenže my potřebujeme popsat skutečného žoldnéře, protože žoldnéř nepožívá mezinárodní ochrany. A to už zcela pomíjím fakt, že rovněž důstojníci ČSLA byli zřejmě v Kapitánově pojetí žoldáci, což je absurdní.

Druhý je Kapitánovo jásání nad ethnickým konfliktem na Šluknovsku: „obyčejným občanům už skutečně došla trpělivost … ukazuje se, že lidé se umí elitě postavit, když je impuls opravdu silný“. Vzhledem k tomu, že pocházím z města, kde žije Romů opravdu velké množství, mohu tentokrát upokojit Kapitánův fetiš autopsie. Je zjevné, že stejně jako v prvním případě je Kapitánovo pojetí i závěry skrz na skrz falešné.

A konečně třetí je kritika konceptu oprávnění k nehmotným statkům. Ne, že by dnešní podoba autorského práva a práv průmyslových, která pochází z 19. století, byla vytesána do kamene. Ale věci nelze vidět tak černě, jako to činí Kapitán. Oprávnění k nehmotným statkům chrání důležitější věci než jsou filmy. Zásluhou průmyslových práv máme třeba neuvěřitelně dokonalé léky, protože kdyby z nových preparátů nebyly tak vysoké zisky, farmaceutické společnosti by neměly tolik peněz na vývoj a měli bychom zdravotnictví na úrovni ruské zemljanky.

JzP s Vodníkem tak pilní nebyli. JzP napsal dosti nešťastný článek, kde srovnává Chňoupka se Schwarzenbergem, jako kdyby nevěděl, že Chňoupek byl ministr zahraničí jen podle jména. Jako ruská kolonie ČSSR žádnou zahraniční politiku nemělo. Bohuslav Chňoupek tak za celých 17 let svého ministrování (v letech 1971–1988) zařídil jen 2 významnější věci spíše konsulárního charakteru: navázání diplomatických styků se Spolkovou republikou Německo (1973) a vrácení měnového zlata výměnou za odškodnění konfiskace majetku západních podnikatelů (1982). Na jiné aktivity omezená autonomie ČSSR nestačila.

Vodníkův pokus vnutit braní konspiračních theorií vážně je pod vší kritiku. Symptomatické na něm je, že když se sejde několik ultralevičáků, tak to Vodník označí za veřejnou debatu, jako kdyby v ČR ultralevičáci debatovat nemohli nebo to něco znamenalo.

Zkrátka a dobře, pohár trpělivosti přetekl. Vím, že by bylo lepší, kdybych to veřejně neoznamoval, protože se může stát, že změním názor, i když je to velice málo pravděpodobné. Všechna prohlášení tohoto typu totiž přirozeně platí cum clausula rebus sic stantibus, takže se může stát zázrak a Vodník začne opět psát zajímavě. Ale myslím, že nezačne, na to se příliš vžil do role Vladimíra Stwory II.

Co místo toho? Prázdné diskusse, které se v mnoha případech neliší od hospodského žvanění, nahradit sledováním informačních blogů jako je Tvrdého Massive Error, Bílova Kvantová koroptev či Horákovy Some Selfish Memes.

24. srpna 2011

Právní vědomí v českých zemích

Na Facebooku jsme debatovali o jednom přitroublém článku, který je však bohužel standardem české novinařiny.

Pavel Hasenkopf v souvislosti s tím napsal poznámku, která přesně vystihuje stav českého právního vědomí: V Čechách, na Moravě a zbytečku Slezska je základem práva trestní právo, občanské je jen takový přívažeček. Až to budou lidi vnímat obráceně, bude to dobrá zpráva pro tuhle zemi.

22. srpna 2011

Fér o Blistech

Cituji: „Takový člověk okolo sebe obvykle shromáždí skupinu následovníků, kteří mají dojem, že právě jejich (jinde „zrádně, spiklenecky a fašistoidně“ opomíjený) názor je to, co by mohlo spasit svět. To už je taková chronická choroba jistého druhu intelektuálů.“

28. května 2011

Jiří Gruša bezostyšně lže

Jiří Gruša se stejně jako Karel Hvížďala vždy vyznačoval rychlými a krajně povrchními soudy, tj. plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Nyní se rozhodl, že to dá sežrat Klausovi, protože ačkoliv jsou spolužáci, má větší ego a dotáhl to dál:
„V poslední době jsem občas překvapen, že někdo v Česku začne žvanit třeba o tom, že politická korektnost je pitomost. A říkám si. Myslí to ten člověk vážně? Nebo ví vůbec, co ta political correctness je? Neví!

Na koho narážíte?
No, neříkal to Klaus?

* * *

Prostě, když jste dlouho u moci jako on, tak vás už nenapadne, že byste měl dělat korektury. A tak napadnete politickou korektnost. A „political corectness“ znamená, že se občas korigujete. Nic dalšího.“
Jak je to ve skutečnosti? „Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž přívrženci věří, že jiný přístup nelze tolerovat.

24. dubna 2011

Zákaz křesťanského shromáždění

V Kolíně zakázali křesťanské shromáždění. Oč jde? Ze zmatené zprávy iDNES lze rekonstruovat následující skutkový stav:

Apoštolská církev vždy na velikonoce organisuje čtení z Bible, tedy typické náboženské shromáždění, které nepodléhá oznámení. Poprvé tak učinila v roce 2009. Z pilnosti a pro jistotu toto náboženské shromáždění oznámila. Kolínský městský úřad však toto oznámení posoudil jako žádost o zábor veřejného prostranství, jak je pro územní samosprávu typické: „Pastor chtěl mít navíc akci ozvučenou, to už zábor veřejného prostranství je.“ Vím totiž, jaké neskutečné problémy měli organisátoři Queer Pride v Táboře. Pomohlo až to, když jsme jim poradili, že shromáždění není zvláštním užíváním pozemní kommunikace, nýbrž obecným.

Apoštolská církev však protiprávnímu výkladu ustoupila a o zábor veřejného prostranství požádala. To bylo povoleno, přičemž je více než zvláštní, že nebylo zpoplatněno. Až v roce 2011 kolínská městská rada žádost o zábor veřejného prostranství zamítla. Odůvodnění známo není, pouze jeden z radních se vyjádřil takto: „Hlasoval jsem proti. Podle mě Bible patří do prostor, které jsou k tomu vyhrazené.“

Právní ignorantství se nevyhnulo ani oznamovateli/žadateli: „Zákon o shromažďování nám ukládá pouze ohlašovací povinnost. Zakázat nám ji nemohou a beru to jako výrazný zásah do svobody projevu církví.“ Předně, náboženská shromáždění se oznamovat nemusí, zákon o shromažďování ohlašovací povinnost u náboženských shromáždění neukládá. Naproti tomu, oznámená náboženská shromáždění lze zakázat a probíhající náboženská shromáždění rozpustit, a to ze stejných důvodů jako ostatní shromáždění.

Poučení: Opět se ukázala totální nevzdělanost úředníků územní samosprávy. Žádost o zábor veřejného prostranství měli posoudit jako oznámení náboženského shromáždění. Ozvučení je právní nerozhodné. I pokud se však k oznámení chovali jako k žádosti, názor, že Bible patří do prostor, které jsou k tomu vyhrazené, je diskriminační a nemůže být odůvodněním zamítnutí žádosti o zábor veřejného prostranství.

Update: Ignác Pospíšil zjistil, že to bylo jinak, než jsem spekuloval na základě novinového „zpravodajství“.

13. dubna 2011

Svůj k svému

Šafr má šéfovat Blesku. Konečně. Snad to Reflex ještě zachrání.