Nový občanský zákoník nabyl platnosti

Neuvěřitelné se stalo skutečností a zákon č. 89/2012 Sb., [nový] občanský zákoník (NOZ), ve čtvrtek 22. 3. 2012, tedy druhý jarní den, nabyl platnosti (PDF). NOZ má 3081 paragrafů, 344 stran a stojí 586 Kč.

České občanské právo se tím konečně dostalo na standardní západoevropskou úroveň, z níž nás kommunisté v roce 1964 vyhnali. Autoři NOZ, Karel Eliáš & Michaela Hendrychová, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a dva jeho náměstci František Korbel jako organisátor a Filip Melzer jako expert, a zpravodaj, poslanec Marek Benda, si tím postavili nehynoucí pomník. Zapomenout nelze ani na team, který text finalisoval, tj. střední generaci právníků: Petr Tégl, Jan Petrov a Kristián Csach, vesměs vzdělaných na německých universitách.

Nabytí platnosti v březnu 2012 jsem předvídal již před rokem a půl. Netrefil jsem nastavenou účinnost, protože jsem se domníval, že slíbená dvouletá legisvakance bude brána doslova a ne že dostane přednost fetiš 1. ledna [2014]. Obsesse čísly se koneckonců projevila i v nedůstojných čachrech s číslem NOZ ve Sbírce: „Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník.“ V normálních státech dostávají právní předpisy čísla podle toho, jak jsou schvalovány, v ČR ne.

Zatímco Korbelův článek příliš zajímavý není, stojí za to se vypořádat s odmítavým článkem Hasenkopfovým (PDF):

Příliš mnoho not

Potřebujeme vůbec občanský zákoník? Přiznejme si otevřeně, že nepotřebujeme; angloamerické státy se bez něj pohodlně obejdou. Občanské právo tam zcela reguluje právo obyčejové (= common law) + judikatura (= precedenty). Ale pokud něco dělá kontinentální Evropu Evropou, tak je to osvícenská tradice kodexů. Stávající (post)kommunistický OZ je karikaturou kodexu. Pokud tedy občanský zákoník chceme, bylo nevyhnutelné přijmout nový. Čím dříve, tím lépe; důvody jsou uvedeny níže.

Celkem 3081 paragrafů není málo, ale jsou nezbytně nutné. Důvodem je, že každý soukromoprávní předpis obsahuje v prvé řadě dispositivní právní normy. Jak píše Robert Kabát Jr.: „[Š]etří náklady na kontrahování (ne každý chce při každé smlouvě zvlášť dojednávat podmínky a mnohdy se raději spolehne na zákonnou úpravu a předpokládá její rozumnost).“ Dispositivní pravidla nejsou volena arbitrárně, ale jako optimální pro většinu. Takové právo není proti přirozenosti, ale naopak jí zcela vyhovuje. Popisuje, přesněji řečeno kodifikuje, přirozená právní pravidla. Výsledkem má být, aby v každém konkrétním sporu zavládla spravedlnost. A kvalitní kodex je k tomu tou nejlepší mapou. Právo není pouhým návodem, nýbrž celostním normativním systémem. Právo nelze redukovat na právní předpisy.

Soukromoprávní kodex je sice vždy „pouhou příručkou základních smluvních typů“, nicméně alternativou je toliko common law. Více paragrafů neznamená více sporů; to je myšlenkový zkrat. Počet právních vztahů je stejný bez ohledu na detailnost regulace. A naopak detailní regulace znamená, že je ve sporu mnohem jasnější, na čí straně je právo, čímž pomůže nejen stranám, ale i jejich advokátům.

Doba přirozenoprávních kodifikací jako je ABGB odzvonila v roce 1815. Nyní žijeme v jiné době. NOZ je postmoderní, eklektický, stejně jako je naše doba.

Význam novely OZ 1964 z roku 1991

Byla sporná už v době svého vzniku. V tehdejším postkommunistickém zmatku se nikdo nenamáhal koordinovat její přípravu s přípravou obchodního zákoníku. Výsledkem byly dva, téměř duplicitní, kodexy, asi jako když jsme měli federální a prakticky totožný republikový zákon o cenných papírech.

Hlavní inspirací novely byl Čepičkův střední občanský zákoník z roku 1950. Nic proti němu, byl poměrně kvalitní, neboť ho psali ještě skuteční odborníci na občanské právo, Bedřich Andres a Viktor Knapp, ale pak se měl opsat celý a ne nepovedeně záplatovat marxistickou karikaturu z pera Zdeňka Kratochvíla a Stanislava Stuny Sr. z roku 1964.

Výsledkem je, že stávající občanský zákoník postrádá jakýkoliv systém, i ten původní marxistický. To není životodárný přirozený chaos jako v angloamerických státech bez OZ, nýbrž typická postkommunistická ruina. Takový stav vadí, protože na jednu stranu neumožňuje neregulovaný rozvoj judikatury jako v angloamerických státech, a na druhou stranu ji svazuje původně kommunistickými paternalistickými pravidly typu preference absolutní neplatnosti či universálního zákazu zříci se dopředu svého práva. Na takovém základu nevyroste užitečná judikatura, ale deformovaná, cf. zápas o hrnce Zepter, které musel do civilisované podoby postavit až ústavní soud.

Rozsah NOZ

Byl jsem vždy a zůstávám stoupencem nizozemského liberálního modelu universálního OZ, který v ČR nejvíce propagoval zemřelý soudce Cepl. Přednost dostala Eliášova konservativní koncepce satelitních kodexů, s níž se však rovněž dá žít. Existence nového zákoníku práce je tak vedle dalších soukromoprávních kodexů, jako je nový obchodní zákoník, zcela přirozená.

NOZ reflektuje i nové jevy: změnu pohlaví (§ 29), elektronický podpis (§ 561 odst. 1) či nejistotu mateřství (§ 775) .

Terminologie NOZ

K ní se vyjadřovali všichni, protože v ČR mají laici zvláštní pocit, že jí rozumí a že ji smějí svévolně měnit (novináři). Podstatou marxistické kodifikace z roku 1964 byla jednak neuvěřitelná simplifikace právní úpravy až na nepoužitelnou mez, a proto byl OZ 1964 podstatně novelisován již v roce 1982, a jednak svévolná změna terminologie. Novela 1991 obé zmírnila, ale neodstranila.

NOZ odstraňuje obojí. Právní regulace má standardní západoevropský rozsah. Terminologie se ve většině případů vrací před rok 1950, tedy ke klassickému českému pojmosloví.

Dopad na veřejné právo

Pavlu Hasenkopfovi dávám za pravdu v tom, že s doprovodným zákonem si zatím nikdo příliš hlavu nelámal, jak je koneckonců na ministerstvu spravedlnosti neblahým zvykem. Správné by totiž bylo schvalovat NOZ a doprovodný zákon junktim. Času na jeho přípravu bylo dost.

Co se týká exekučního řádu, jedním z hlavních jeho problémů je neprovázanost s občanským soudním řádem. Pokud se započítá ještě nový správní řád a daňový řád, máme zde celkem 4 regulace výkonu rozhodnutí, často kvadruplitní.

Závěr

NOZ je něco, co jsme dlouho potřebovali a lépe pozdě než nikdy.

SPD o Israeli

Předseda SPD, Sigmar Gabriel, prohlásil: „I was just in Hebron. That is a lawless territory there for Palestinians. This is an apartheid regime, for which there is no justification.“ On o tom někdo pochybuje? Zdá se, že SPD je mnohem lepší alternativou než Merkelové CDU.

Amnesie

Jednou z nejtrapnějších uměleckých berliček je amnesie – ztráta paměti. Jak připomíná Filip Tvrdý, v praxi tak vůbec nevypadá: „Nejčastější příčinou amnézie je neurochirurgický zákrok, mozková infekce nebo mrtvice. Ve filmech autoři většinou volí dramatičtější okolnosti, za kterých došlo ke zranění, jako je například scénáristicky osvědčená rána do hlavy při autonehodě nebo pokusu o vraždu. Netřeba dodávat, že za vhodný lék proti takovému postižení je všeobecně považován opakovaný úder, který vyšinutou mysl pacienta navrátí zpátky do normálu. Velmi rozšířeným omylem je také schopnost filmových postav vytvářet nové vzpomínky, i když si nedokážou rozvzpomenout na svou identitu před osudnou nehodou. Populární trilogie o agentu Bournovi je zatížena právě touto dezinterpretací, protože postava Matta Damona sice zapomene svůj původní špionážní výcvik, ale je schopna bez větších problémů poskládat dohromady kousky skládačky a záhadu úspěšně vyšetřit. Ještě méně reálná je představa některých filmařů, podle níž si pacient dokáže vzpomínky podržet v bdělém stavu, ale během spánku se mu nějak záhadně vyresetuje mozek a každé ráno začíná nanovo. Někdy může mít filmová amnézie vliv i na morální charakter hrdiny, takže původní "zlí" se zázračným úderem do hlavy mění na "hodné"; jaká škoda, že tak daleko ještě nedospěla skutečná neurochirurgie.“

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.

Jiří Payne je spoluautorem zákazu popírání holocaustu

Yamato-san z neznámého důvodu adoruje Jiřího Paynea, ačkoliv málokdo tak potlačil svobodu v ČR jako on. Podle Paynea je autorem paragrafu o popírání Marek Benda. On sám prý je pouze autorem paragrafu o zákazu upírání práv a svobod druhým. Důvodem, proč popíračský paragraf prošel, prý byla nutnost kompromisu. Cílem Paynea prý bylo, aby zákaz propagace fašismu a komunismu dostal obecnou podobu, dle které by si každý směl říkat, co chce, pakliže tím neporušuje práva druhých.

Nuže, toto je polopravda. Jak to bylo doopravdy? Jde o dvě ustanovení trestního zákona 1961: § 260 – podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a § 260a – popírání. Ustanovení § 260 odst. 1 původně znělo: „Kdo podporuje nebo propaguje fašismus nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Byl to Bohumil Doležal, který prosadil vložení slavné závorky: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ novelou č. 557/1991 Sb., když vláda žádnou takovou změnu nenavrhla. Tu pak zrušil československý ústavní soud nálezem z 4. září 1992.

A teď přichází náš hrdina. Ve sněmovním tisku č. III/401/0 skutečně navrhl jen kosmetickou změnu § 260. Nicméně ústavněprávní výbor navrhl uzákonit popírání holocaustu. Iniciátorem byl skutečně Marek Benda. V rozpravě na plénu se ale Payne výslovně přihlásil k programu bojující demokracie: „[D]emokratický stát se brání proti tomu, aby svoboda slova nebyla zneužívána k omezování lidských práv jiných skupin obyvatelstva nebo aby nebyly šířeny myšlenkové směry, které ohrožují samu podstatu demokracie, myšlenkové směry, které souvisí s totalitním smiřováním v politickém systému.“ Payne zároveň odsoudil vydání Mého boje: „V této věci bych rád poukázal jen na jistý vývoj, ke kterému došlo od minulého projednávání, protože zveřejnění spisu Mein Kampf ukazuje, že to je vážný problém, který je aktuální, a že jsou lidé, kteří se pokoušejí na vydávání spisů, které souvisí s totalitní minulostí, buďto vydělávat nějaké peníze, nebo z nějakých jiných důvodů chtějí tyto myšlenky šířit.“ Statečná levice tuto osnovu po právu poslala do horoucích pekel.

Ale Payne se nevzdal a předložil sněmovní tisk č. III/599/0: „Předkladatelé doporučují využít platného znění § 90 odst. 2–7 jednacího řádu poslanecké sněmovny a navrhují Sněmovně, aby vyslovila souhlas s návrhem zákona v prvém čtení s odůvodněním, že se jedná o novelizaci svým rozsahem nevelkou, jejíž obsah již byl projednán v prvém čtení v Poslanecké sněmovně a v obecné rozpravě druhého čtení.“ Tomu Sněmovna zabránila, po rozsáhlé rozpravě. Kommunista Dalibor Matulka: „Domníváme se, že návrh navrhovatelů, aby tento návrh zákona byl schválen hned v prvním čtení, je návrhem nekorektním a sprostým.“

Podle překladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu „opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“. Vláda Miloše Zemana vyslovila s návrhem nesouhlas (usnesení vlády ze dne 10. května 2000 č. 455): „Návrh nové skutkové podstaty trestného činu podle navrženého ustanovení § 261a není dostatečně legislativně propracován a v něm uváděné pojmy „nacionálně-socialistická nebo komunistická genocida“ a „zločiny nacionálních socialistů nebo komunistů proti lidskosti“ nesplňují požadavky na formální, resp. jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Platné znění § 261 trestního zákona umožňuje v rámci trestního řízení postihovat popírání, zpochybňování, schvalování i ospravedlňování nacionálně socialistické i komunistické genocidy a jiných zločinů proti lidskosti. Takové jednání lze zahrnout pod pojem „projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí“, neboť se jím vyjadřuje pozitivní názor a vztah k hnutí, jehož příslušníci prokazatelně tyto činy páchají, pokud nejde dokonce o propagaci takového hnutí ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 trestního zákona.“

Rovněž v druhém čtení byla rozsáhlá rozprava, která pokračovala i ve třetím čtení. Poslanci dostali hned 2 chance, jak zákaz popírání holocaustu neuzákonit: statečný kommunista Karel Vymětal a statečný socialista Zdeněk Jičínský. Sněmovní levice však byla dvakrát poražena. Pak osnova již snadno prošla.

Jiří Payne tedy nejen, že neudělal nic, aby toto brutální omezení svobody v ČR neprošlo, ale dokonce se na tom aktivně podílel. Je tedy naprosto nevhodný kandidát na presidenta ČR.

Zlý Google II

Nedávno jsem tady psal o tom, jak každá velká korporace zhloupne. Setkalo se to s kritikou, co si to dovoluji. Jenže každým dnem máme nové a nové důkazy.

Minulý týden Google opět zmršil kommentáře na Bloggeru, tentokrát novým způsobem: Zrušil starou dobrou podobu zadávání kommentářů a nahradil ji unifikovaným hnusem. A ti dobráci to snad ani neotestovali, protože jinak by jim nemohli uniknout, že při náhledu se vytvoří nesmyslně úzký sloupec vedle zadávacího okénka. Proto jsem přepnul na zadávání kommentářů pomocí okénka pod postem.

Součástí všeobecné deteriorace je další přitvrzení CAPTCHA. Často musím mnohokrát reloadovat, abych našel takovou, kterou jde přečíst. A k dovršení všeho Facebook v rámci konkurrenčního boje opět obnovil povinnou CAPTCHA pro odkazy na Blogger, přičemž je ještě hůře čitelná než na Bloggeru, je-li to vůbec možné.

President republiky je fascista

Jaroslav Achab Haidler: „Takže máme-li dneska na trůně komického fašistu, není to sice v českých a možná ani jino-stranných dějinách nic nového pod sluncem (jak učí Kohelet), ale je to někde uvnitř, v samé své podstatě, daleko vážnější, než si myslíme.“

Pořád lepší než mít za premiéra terroristu a za presidenta násilnické prase.

Šílenství ústavního soudu pokračuje

Je zjevné, že ústavní soud v poslední době zešílel: lid v. Komár, Holubec v. ČSSZ a nyní též VY.PO. 2010 v. DUB, o kterém referuje Tomáš Pecina, kdy VY.PO. 2010 je právním nástupcem společnosti Dr. Zátka a nejvyšší soud ČR vydal v této věci nejprve kassační rozsudek a pak odmítavé usnesení.

Zdá se, že soudkyni Wagnerovou nakazil morbus Holländeri. Místo, aby se zabývala konkrétní ústavní stížností prosťáčků, jak je posláním ústavních soudců, rozhodla se hrát si na boha a přistoupit k „vznešené“ abstraktní kontrole norem, zde nenárokovému dovolání. A shledala, že příslušná právní norma OSŘ je protiústavní, ačkoliv to před tím nikoho ani nenapadlo a dissenteři zcela správně upozorňují na to, že ani ve 100 % případů protiústavní interpretace právní normy tuto normu protiústavní nečiní, je-li zde i přesto možný ústavně konformní výklad.

Wagnerová tedy pochybila hned 2x: Jednak si pro svůj záměr vybrala processně naprosto nevhodný podvozek, a jednak je nesmyslem snažit se dát mimořádným opravným prostředkům nějaká kritéria: Dovolání se tak strukturálně podobá milosti, s tou výjimkou, že řízení o milosti je nesporné.

Ačkoliv se tedy Wagnerová snaží zákonodárci vnutit francouzský model předběžné otázky a meritorního kassačního rozhodnutí bez odůvodnění, doufejme, že ČR místo toho konečně převezme certiorari. To se od klassického dovolání liší tím, že je positivní – je uděleno, zatímco dovolání je negativní – je odmítnuto. A Wagnerovou by mohl uklidnit právní obyčej pravidla čtyř na SCOTUS: Nevysloví-li se alespoň 4 soudci z 9 pro certiorari, není uděleno.

Na závěr bych chtěl upozornit na některé formální úděsnosti, které  Wagnerové věru čest nedělají: despektní pohled na amicus curiae brief v § 9, transformaci kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na pracoviště ústavního soudu v § 10, nucený amicus curiae v §§ 13 a 15. Wagnerová od Holländera zdědila i svérázné pojetí stran. Místo VY.PO. 2010 a DUB je to předsedkyně NS ČR, PS PSP, MS apod. (zejména §§ 11 až 13).

Update: Zdeněk Kühn – Nenárokové dovolání je protiústavní?

Co je antisemitism?

Martin M. Šimečka: „Napsat 70 let po holocaustu (první transporty začaly na Slovensku na jaře v roce 1942) o „židovské lobby“ může jen opravdu kovaný antisemita.“ Tak ještě, že to víme díky jednotě strany (Federace židovských obcí v ČR, Terezínská iniciativa a Židovské muzeum v Praze) a vlády (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) v Evropském institutu odkazu Šoa, o. p. s. Žádná židovská lobby samozřejmě neexistuje.

Josef Braito o pravoslaví

Dominikán Silvestr Maria Braito (1898–1962) napsal v roce 1946 spis Církev. Studie apologeticko-dogmatická. Výtah z něj uveřejnil Martin Doležal.

I, Robot (2004)

I, Robot (16. 7. 2004) – 60 %, česky Já, robot (2. 9. 2004). IMDb: 7.0.

Mám rád filmy, které si na nic nehrají a nesnaží se předstírat, že jsou něco lepšího než zástupcem svého genre. Tak i I, Robot (2004) je dobrý odpočinkový film a nic jiného.

Fair a just II

Rozdíl mezi fair a just mi nedal spát, tak jsem se na něj zeptal rodilého mluvčího. Řekl mi, že v hovorovém usu se fair používá běžně, např. dítě řekne: To není fair, že musím mýt nádobí zrovna já, zatímco just se používá více abstraktně, pro hodnocení oficiálních rozhodnutí: Rozsudek nad tím zločincem je just.

Je to tedy stejný fenomén jako v němčině a češtině, kdy se rozlišuje mezi domácí a cizí slovní zásobou, např. Vertretung v. Repräsentation, zastoupení v. representace.

Mají k sobě blízko

William Daniel Johnson: ""In 20 years," he said, "Israel will cease to exist unless Israel deports all non-Jews from its borders [and] establishes a demilitarized zone around the country; America and Europe repatriate their anti-Israel Arab/Muslim populations; and Israel renews its efforts to call Jews home. Israel's policy should be to encourage all Jews in America ... who desire the continued existence of Israel to emigrate there.""

Podněcování k nenávisti

Předseda Strany zelených, Ondřej Liška, udal Adama B. Bartoše, že článkem Kraus podněcuje k nenávisti vůči skupině osob podle § 356 NTZ. Kde se vlastně tato skutková podstata vzala?

Do československého právního řádu byla zavedena jako § 198a TZ 1961 v čl. I bodu 31 novely č. 557/1991 Sb. Ačkoliv původně součástí vládní osnovy nebyl, v průběhu projednávání byl doplněn. Rychetský to odůvodnil takto: "Z mezinárodních úmluv o lidských právech, které Listina vtěluje do vnitrostátního právního řádu a staví nad zákon vyplývají další navrhované změny ... u Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace vyplývá doplnění, týkající se podněcování k národnostní a rasové nenávisti." Iniciativy se pak chopili neznámí poslanci: "Z branno-bezpečnostných výborov sme dostali pripomienky k paragrafom 196 a 198, teda násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, ako aj hanobenie národa, rasy a presvedčenia s tým, že bolo odporučené, aby bola prijatá a zaradená do návrhu nová skutková podstata podnecovania k národnostnej a rasovej nenávisti. Obdobný návrh vyplynul aj z výborov sociálnych a kultúrnych. Ústavnoprávne výbory ako aj navrhovateľ akceptovali návrhy týchto výborov."

Mráz tedy vane z CERD. Slušné státy tuto kommunistickou povinnost neratifikovaly.

Holubec v. ČSSZ

V poslední době si čím dál víc připadám, že žiju v Kocourkově. A nejnovější bitva ve válce soudů, Holubec v. ČSSZ – slovenské důchody XVII, to jen potvrzuje. Oč jde? Mezi nejvyšším správním soudem a ústavním soudem již dlouho zuří válka o slovenské důchody. Příčinou je podjatý soudce ÚS, Pavol Holländer, který de facto rozhoduje sám o sobě. Věc dosáhla tak daleko, že NSS podal předběžnou otázku k evropskému soudnímu dvoru: Landtová v. ČSSZ, sp. zn. C-399/09, CELEX: 62009C0399 a 62009J0399. ESD rozhodl krajně nesrozumitelně. Nicméně, právě v nynějšímu sporu Holubec v. ČSSZ se ukázalo, že dal přeci jen za pravdu NSS.

Absurdita začíná již tím, že Novinky referují o tom, že stěžovatel byl Karel Holubec, ale spisovou značku tají. ÚS naproti tomu zase tají jméno stěžovatele a uvádí jen spisovou značku (PDF). Navíc v pracně vybudovaném NALUSu nález samozřejmě ještě není: Nejnovější případ je tam z 9. 2. 2012. Ještě že tedy máme ad hoc tiskovou zprávu.

V nálezu s nečíslovanými odstavci jsou skutečné perly. ÚS se rozhodl, že do války s NSS zatáhne i ESD. Proto nález nebyl vydán toliko III. senátem, ale celým plénem, který z falešné professní solidarity iniciátora celé války podržel. Rozum měl toliko Jiří Nykodým. ÚS vyhlásil válku EU takto: "nelze než v souvislosti s dopady rozsudku ESD ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 na obdobné případy konstatovat, že v jeho případě došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires."

Zešílevší ÚS dokonce po české vládě vyžadoval, aby jeho rozhodnutí respektovala nejen při vydávání správních aktů, ale též v politice vystupování za ČR před ESD: "česká vláda za této situace [neměla] zábrany vůbec vystupovat jako účastník řízení o předběžné otázce před ESD proti svému Ústavnímu soudu". ÚS proto své vlastní stanovisko (vyjádření ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. Př. 31/11) předložil na ESD jako amicus curiae.

"Podáním ze dne 25. 3. 2011 vedoucí oddělení soudní kanceláře ESD na základě pokynu předsedy čtvrtého senátu ESD předmětné vyjádření Ústavnímu soudu vrátil zpět s odůvodněním, dle kterého „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars."

To je naprosto neuvěřitelné. ÚS se považuje za stranu řízení? Tím je snad Holubec. Nezbývá, než se zeptat, kdo tuhle soudcokracii, která již přesáhla všechna rozumná měřítka, zastaví. Jediný, kdo na ÚS neselhal, byl soudce Nykodým: "Nesouhlasím s celkovou koncepcí přístupu Ústavního soudu k otázce tzv. „slovenských důchodů“. Z předchozí rozhodovací činnosti týkající se této problematiky je zřejmé, že jde o skutkově širokou a pestrou škálu případů: od případu stěžovatele, kdy jakési obecně spravedlivé cítění vede k přesvědčení, že by byl „český důchod“ adekvátní, pro případy, kdy pojištěnec získal podstatnou část doby zaměstnání ve slovenské části společné republiky, na Slovensku celou dobu žil a v době rozpadu společného státu měl slovenské občanství."

Český ÚS se považuje za nadřazeného i evropskému soudnímu dvoru. Co s tím? Tady už asi pomůže jedině impeachment podle § 132 sq. zákona o ústavním soudu.

Update: Shodně se k věci vyjádřil Jan Komárek: V Joštové vybuchla atomová bomba + Debata v páté cenové.

Slušnost v českém veřejném prostoru

Přesně.

Imperativní mandát rakouského presidenta

Václav Žák upozornil na zajímavou skutečnost: Ačkoliv vůči rakouskému presidentu existuje klassický impeachment (čl. 142 ústavy), vedle něj je „pro jistotu“ též referendum o odvolání z funkce (čl. 60 odst. 6 ústavy). Rakušané se tedy v ústavním právu opět „vyznamenali“. Vedle koncentrovaného ústavního soudnictví má jejich spolkový president sovětský imperativní mandát.

The Social Network

The Social Network (1. 10. 2010) – 60 %, česky Sociální síť (4. 11. 2010). IMDb: 8.0.

Tyhle filmy jsou zajímavé v tom, že nám ukazují něco, o čem bychom jinak moc nevěděli. Na druhou stranu, přes všechnu snahu o neutralitu, vždy někomu straní. Zde je to Eduardo Saverin, první CFO Facebooku, kdy Mark Zuckerberg je vykreslen jako geniální, ale bezskrupulosní nerd a Dustin Moskovitz a Chris Hughes zcela upozaděni. Posun od reality je také v tom, že Jesse Eisenberg hraje hlavního hrdinu démoničtěji (a nelidštěji) než je ve skutečnosti.

Jako velký problém filmu vidím špatné obsazení Seana Parkera, který je v podání Justina Timberlakea příliš charismatický a příliš na sebe strhává pozornost. Jinak však film definitivně stojí za zhlédnutí.

Updated.

Film o Anonymous

V for Vendetta (2005; 16. 3. 2006) – 35 %, česky V jako Vendeta (20. 4. 2006). IMDb: 8.2.

Na rozdíl od amerických teenagerů nemám rád estetiku comicsů. Není proto divu, že ani zfilmované mi mnoho neříkají. Mé hodnocení: nic moc, je proto možná nespravedlivé, neboť nemám pochopení pro genre jako celek. Naivní a černobílé postavy (s jedinou výjimkou inspektora Erica Finche), schematický příběh a rádoby dojemný závěr mohou oslovovat nezletilce, ale těžko koholiv jiného.

Film je význačný hlavně tím, že zpopularisoval masku Guye Fawkese. Podotýkám, že v podmínkách zpřísněné bojující demokracie jsou v ČR shromáždění s touto maskou nelegální. V souvislosti s tím je zajímavé, jak 3 roky (2008–10) trvající ráj stahovačů (pejorativně pirátů) zjevně skončil. Když se podíváte na články o filmech, tak z odkazů na celé filmy už funguje jeden jediný. Anonymous – společenství adolescentních hacktivistů – tak sice ví, proti čemu bojuje, ale používá k tomu nelegitimní prostředky.

Hodnocení filmů

Rozhodl jsem se standardisovat hodnocení filmů, a to do 2 kategorií: stojí za zhlédnutí a nestojí za zhlédnutí, a do 2 subkategorií: standardní produkt a výjimečně dobrý/špatný. Společně s orientačními procenty to tvoří tuto tabulku:

1. stojí za zhlédnutí (nad 50 %):
1. vynikající – 80 %
2. dobrý – 60 %
2. nestojí za zhlédnutí (pod 50 %):
1. nic moc – 40 %
2. mizerný – 20 %

Updated.